:: snesitelná lehkost bytí

aneb jak jsme si udělali výlet na vysočinu, zachránili život a já se ocitl na běžkách…

po nijakém silvestru, hektickém hledání práce a studijních přípravách jsme se šárkou rozhodli, že by to chtělo vyrazit někam relaxovat. šárka mluvila o vysočině a já si tak vzpomněl na sunovu chalupu – ta je na třech studních, měl jsem ji v hlavě spojenou s příjemným pobytem a hlavně to šlo domluvit: přes týden bude naše :)

do toho začalo v úterý regulérně sněžit, takže to vypadalo, že pojedeme nikoliv na jarní výlet, ale do zasněžených kopců a plání – které jak známo patří mezi vyhledávaná střediska běžkařů. a protože mi půjčené běžky a boty seděly jako ulité, neměl jsem na co se vymlouvat a v duchu jsem se připravoval na totální nasranost (běžky jsem po svých dvou zkušenostech někdy kolem dvanácti let jednoznačně odmítal). ve středu jsem absolvoval pohovor, psal motivační dopis a pak konečně uháněl balit… tramvaje jezdily sporadicky, já se sbalil tak, že mi všechno padalo a poslední spoj, kterým bych to stihl na hlavní nádraží, mi ujel před nosem, i když jsem za ním hrozil futrálem s lyžema. tuhle první komplikaci vyřídil taťka, když mě hodil do krpole.

no a už jsme jeli – z tišnova lokálkou do nového města, venku bílo, uvnitř teplo, idylka – ale ta skončila, když jsme vystoupili. poslední autobus směr tři studně totiž odjížděl jen pár minut po příjezdu vlaku – bohužel z autobusového nádraží, jež je rafinovaně na druhém konci nového města. a to se prostě nedalo stinout – ani za normálních okolností, natožpak s nákladem a náledím; já jsem hodil ukázková záda po pár metrech. po několika dalších krocích mi bylo divné, že jsem -tak- mokrý, ale pohled na vytékající tekutinu z baťůžku napověděl: krabice mléka pád nepřežila a rozmáčela všechno, co měla v cestě… paráda. na autobusáku jsme mohli obdivovat místní vymoženost mikroregionu novoměstsko: veřejné přístupové internet body (jejich odporný web ovšem očividně nikdo nezkoušel ve firefoxu a soudě podle počitadli se ani moc nenamáhali s propagací). jinak vychytávka, po celém okolí máte rozsety docela pěkné „budky“, takže nehrozí internetová abstinence. pravda, zatímco jsem půl hodiny čekal na šárku, jež šla doplnit zásoby (zejména láhev fernetu byla v nepříznivé situaci klíčová), mohl jsem poslouchat rozhovor dvou místních net-závisláků, z nějž plyne, že 4 access pointy v novém městě využívá cca 10 lidí (zato dohromady několik hodin denně) – hlavně hraním onlinovek a chatováním na xku… vzhledem ke tmě a nákladu jsem odmítl pokus stopovat a pokoušel se sehnat číslo na taxi: zjištění – t-mobile assistent dodal číslo na pevnou, kde to jen tak vyzvánělo, na netu nalezený telefon nefungoval vůbec. naštěstí měl první nonstop na dveřích nálepku s platným číslem – tak bych tímhle mohl případným on-line hledačům v budoucnu pomoci: taxi nové město na moravě – 774 241 011 (by mě zajímalo, kolik lidí tímhle dotyčnému pánovi přihraju?) přijel hned a už jsme jeli…

vystoupili jsme podle instrukcí na zastávce vlachovice autocamp – a koukáme – v závěji se něco hýbe. v rigolu tam ležel týpek, kousek vedle taška a zase jinde bunda. tak jsme k němu přiběhli, byl úplně na šrot, vážil asi tunu a nedalo se z něj vypáčit kloudného slova. po troše zmatků jsem nakonec na 155 popsal naši polohu (nepomohlo to, stejně pak museli volat, protože byli -před- vlachovicemi a my -za-) a čekali jsme, až někdo přijede: sami jsme s tím chlapíkem nedokázali moc pohnout, jenom do sedu a i tak se nám pořád kácel. skutečně bizarní scenérie: tma, sněžilo, my se zahřívali fernetem a podpírali 150kilového chlápka, který nadával (světu, komunistům – ale nás oslovoval soudruhu a soudružko), huhlal, že musí jít na záchod, a celkově byl úplně mimo. až když přijela záchranka a policajti, tak bylo vidět, že ruce má fest promodralé – naložit ho do sanitky trvalo docela dlouho a to ho podpírali čtyři (já jim svítil). poděkovali nám, že by jinak měli o mrtvolu ráno víc a my rychle utíkali do chaty. tu jsem ale ve tmě a jiném ročním období (byl jsem tam jen jednou, a to bylo babí léto) nemohl najít, takže jsem trochu panikařil – ale nakonec jsme se sněhem probrodili k těm správným dveřím, zatopili, uvařili čaj s fernetem (je to ještě grog?), zapli televizi a příjemně komatili.

druhý den mě sice bolela hlava, ale venku bylo nádherně a tak jsem dal běžkám šanci ;) na prvních 200 metrech jsem spadl asi 5x, následně se ta míra už trochu zlepšila, ale trasy nebyly moc prošláplé a tak mě ten první úsek (připočtěte k tomu nalepený mokrý sníh = neklouzalo mi to) fakt nebavil, i když okolo jinak panovala zimní idylka na 120%. šárka se mnou naštěstí měla trpělivost, v druhé polovině po oškrábání lyží už to docela jelo, menší sjezd jsem dal sice hrozným stylem, ale bez kotrmelců, no a tak jsem se přestal mračit a zvládl to až na náměstí eu (nekecám, tak si to ve třech studních pojmenovali, a k tomu dali rozcestník se vzdáleností do las vegas a příkazem salutování vlakům, letadlům a ponorkám). vedle stojí hotel u loubů (na to jak vypadá nóbl, jsou ty stránky děsivé), kam jsme zašli na oběd. nebyla to zrovna láce, ale i moje rizoto i šárčina zapečená brokolice byly výborné a v maximalistických porcích, stálo to za to. a vědět dopředu, že tam mají vnitřní bazén, vzali bychom si plavky…

přejezení jsme se už jen dosunuli zpátky ke svařáku (s fernetem, hřebíčkem a vanilkovým cukrem) a televizi (poprvé jsem viděl spoustu seriálů! třeba ulici – a už chápu, proč mám závislost na internetu. srovnat del.icio.us a nabídku čtyř základních tv stanic – na to mi chybí slova ;) honili jsme myš, baštili moc dobrý cereální chleba (z novoměstské billy, už dlouho mě takhle chleba nechutnal… pravda, stál 35 kč (400g)), šárka četla nesnesitelnou lehkost bytí a já tajemný plamen královny loany. i v pátek nám počasí přálo – a pro změnu jsme si dali pěší túru. až na úvodní kousek nám lesy české republiky protáhly cesty, takže se šlo docela pohodově – a jak jsme se na začátku dali do vážné diskuse, cesta zasněženou krajinou ubíhala sama. jídlo jsme si dali ve fryšavě, shodli se při pohledu na místní mládež v hospodě, že vyrůstat na vesnici musí byt na palici (a hrozný handicap) a včas dorazili zpátky na večerní flákání v teplu chalupy :)

v sobotu nás měli vystřídat sunovi rodiče, jenže ze tří studní se v tento den skoro nedá odjet: jediný autobus jede před desátou do svratky a zpátky kolem čtvrté. i když je to skoro okružní jízda (místo 8km do nového města 20 km do svratky a dalších 20 do žďáru), byli jsme odhodlaní, vstali s vyrazili do vánice. jenže autobus vykoukl ze zatáčky a na moje mávání (pravda, nebyl jsem 100% koncentrovaný) tak leda zrychlil – a byl pryč. no nasranost, pak rezignace, přesun do vlachovic na grog a stejný taxikář jako ve středu do nového města ;) no a pak už jen poklimbávání po cestě domů… byl to moc povedený výlet, odpočinek, internetový detox a tak vůbec…

tohle jsem fotil já, šárčiny snímky najdete tradičně na rajčeti: vysočina 2007. a kdyby někoho zajímalo, kudy vede historická hranice mezi čechami a moravou, tady to má úplně podrobně a na mapě z roku 1897 celkově.