A Czech review of the book by Alain de Botton: Religion for Atheists. If you’re looking for a critical review, check Terry Eagleton’s in The Guardian. The book has been published basically the same time in Czech and in English so I look forward to see more reviews in both languages (and I’d be happy to post the links here too).
Plný text recenze v češtině níže.
Díky nakladatelství Kniha Zlín se mi dostala do rukou již druhá kniha tohoto spisovatele a filozofa (recenze Umění cestovat). Opět se zabývá tématem velmi známým, ovšem přistupuje k němu ze zcela neobvyklého úhlu. Náboženství pro ateisty totiž vychází z autorovy premisy, že zavržením náboženství jsme se výrazně ochudili jako jednotlivci i jako společnost – a to úplně zbytečně. V jednotlivých kapitolách pak představuje konkrétní oblasti, kterých se to týká, ukazuje na pozitivní prvky náboženských tradic (primárně křesťanství, judaismu a buddhismu) a nabízí svoje varianty „zaplnění mezer“ pro sekulárního člověka dnes.
Česká republika může být přímo příkladem země, kde se z různých historických důvodů povedlo zahnat náboženství do pozice neškodné pomýlenosti a jakéhosi přežitku vhodného pro stařenku ze Slovácka v rámci folklóru. Církev (zejména katolická) má mizernou reputaci a lidé si ji spojují s touhou po majetku, skandály se zneužíváním dětí a pokryteckým a zpátečnickým náhledem na morálku. Přesto se jistě mnozí z mých čtenářů setkali se situacemi, kdy se ukazuje, jak nám nějak chybí pomoc v těch situacích, které dříve řešilo náboženství. Alain de Botton se i v jiných knihách (nebo ve svém TED talku) věnuje tomu, jak je dnešní výkonnově založená společnost jednostranně zaměřená na „úspěch“, měřený obvykle povoláním, postavením a majetkem. Že tím nemáme nijak zaručeno „štěstí“ se zdá sice být banálně jasné, když se nad tím na sekundu zamyslíme – problém ale je, že se nám té sekundy na zamyšlení obvykle nedostává, zatímco všechna náboženství se problematice pomíjivosti a pokory věnují velmi intenzivně. Snaží se také o stírání společenských, rasových a jiných rozdílů způsobem, který se v sekulárním světě daří napodobit snad jen u sportovních fanoušků. Moje osobní zkušenost z mezinárodního setkání v Taizé je pro mě v tomto ohledu zásadní životní zkušeností a mimo jiné vyplývá právě z pocitu sounáležitosti a sdílení. De Botton doporučuje po vzoru prvotního křesťanství navržený koncept společného stolování, restaurant Agapé (láska), kde by se lidé setkávali se zcela neznámými lidmi, promíchali by se a konverzovali na předem daná netriviální témata: např. čeho nejvíc litujete nebo komu nedokážete odpustit. Tato bláznivě znějící myšlenka je jen prvním představeným konceptem, na kterém de Botton ukazuje, jak by přebíral z náboženství některé prvky, protože „náboženství je příliš užitečné, vlivné a inteligentní, než aby se mohlo zcela přenechat věřícím“. Máme sklon brát řadu věcí jako danost a de Botton velmi šikovně nabourává naše stereotypy. V kapitole Dobrota se pozastavuje nad tím, jakou roli má neustále si připomínat co je mravné a správné. Povzneseme-li se nad detaily, etické kodexy jednotlivých náboženství jsou si velmi blízké a jdou podstatně dál než sekulární zákony, které nám sice zakazují něco ukrást, ale již ne závidět, i když to může výrazně škodit nám nebo i okolí. Připomíná, že ateisté mohou sice upozorňovat na to, že věřící jsou obětmi propagandy, ale sami chtě-nechtě podléhají propagandě komerce. Je iluzí myslet si, že reklama na nás „nepůsobí“ a de Botton proto navrhuje billboardy propagující třeba schopnost odpouštět a místo sošek svatých domácí oltářík s osobnostmi, které nás inspirují. Další oblastí, které věnuje pozornost i v samostatných knihách, je vzdělávání, kde zcela zásadním způsobem odmítá celé tradiční vzdělávací schéma humanitních věd, když pokládá v podstatě jednoduchou otázku: proč se tím vlastně zabýváme? A pomůže nám biflování se literárních stylů, škol a žánrů být lepšími lidmi? V protikladu vidí motivaci křesťanského vzdělávání: katechismus se zaměřuje na různé modelové situace a pomocí výkladů písma se nás snaží naučit, abychom byli lepšími lidmi. Zároveň nemá iluze o tom, jak si lidé (ne)pamatují a proto se látka opakuje velice často, jsou doporučovány pravidelné modlitby a podobně. De Botton je přesvědčen, že k stejnému cíli mohou jednoznačně vést i velká literární díla, jen musí být seznamování s nimi prováděno ve zcela jiném kontextu než dnes. Annu Kareninovou a Paní Bovaryovou by tak studenti četli v rámci semináře o manželských rozporech a o Senecovi a Epikúrovi by se diskutovalo v kurzu s tématikou umírání. Nelíbí se mu ani naše přespřílišné soustředění na obsah, kdy nezáživnost formy způsobí, že polovina studentů dřímá a přeje si, aby se univerzitní profesoři vrátili k rétorice a dokázali svoje posluchače nadchnout podobným způsobem jako američtí evangelikální kazatelé (extatické výkřiky, sborové odpovědi a tanec included – je fakt, že takovou hodinu by si člověk asi pamatoval mnohem déle). Podobně dojde i na problematiku liturgického kalendáře, architektury (de Botton volá po nových chrámech, věnovaných např. perspektivě nebo rozjímání) či uměleckých děl (návrh na reorganizaci Tate Modern, kde by byly sekce jako „Láska“, „Strach“ nebo „Sebepoznání“). Zmíním ještě dva zajímavé postřehy: jeden se týká mariánského kultu (ateisty – ale třeba i protestanty – zavrhovaný jako obzvláště dětinský projev lidového náboženství) – jeho podoba je ovšem velmi podobná např. buddhistickému kultu Kuan Jin a jedná se o archetyp, který je samozřejmě starší než monoteistická náboženství. A stejně tak cítí potřebu schoulit se do imaginárního náručí ideální matky občas i zavilý ateista, proto de Botton navrhuje sekulární Chrám laskavosti. Druhý postřeh se pak týká toho, že ateisté sice vytýkají věřícím naivitu a lehkověrnost, a přitom mnohdy sami podléhají ničím nepodloženému optimismu a víře ve vědu, techniku a obchod. Podle de Bottona celospolečenský příklon k idealizování budoucnosti a sdílený optimismus vede k nesouladu se skutečným stavem věcí: jen kvůli rozlousknutí genomu a vypuštění družice se naše životy nestávají lepší. Příbuzným jevem je pak naopak chiliastický katastrofismus, který má jak svou náboženskou, tak sekulární variantu. Ještě jeden hezký citát na toto téma: „Zřejmě ani nevidí [sekularisté] rozpor v tom, že odvrhnou víru v anděly stejným dechem, kterým vyjádří upřímné přesvědčení, že společné úsilí MMF, medicinských institucí, Sillicon Valley a demokracie zbaví lidstvo problémů.“ Abychom si uvědomili, že jsme všichni na jedné lodi, navrhuje veřejné „Zdi nářků“ (nevím, jestli zná FML, protože je to podle mě dost podobné), které by nám pomohli uvědomit si, že podobné problémy jako my, má i spousta lidí okolo nás. V závěru skládá poklonu církvím jakožto institucím (tedy něco, co do jisté míry odmítá i řada věřících lidí). Ukazuje, že po stránce brandingu, legitimizace a podobně je boj proti církvím velice obtížný. Chudák Nietzsche byl doceněn až po své smrti a mnohokrát si stěžoval na obtíže své existence. Sekulární obdobou duchovních (aspoň do určité míry) by mohli být třeba terapeuti – ale jejich roztříštěnost a individualizace je v tomto případě důvodem, proč se na ně nikdo nemůže dívat jako na instituci a na katolickou církev ano, i když i v ní najdeme názory od sebe až extrémně vzdálené (lefebvristé vs. příznivci konceptu noosféry – kdy oba tyto proudy jsou oficiálně v rozporu s doktrínou katolické církve, ale mohou v ní koexistovat). Kniha má slušný potenciál naštvat spoustu lidí. Samozřejmě věřící, protože jakkoliv autor vyzdvihuje pozitivní aspekty náboženství, chápe je jednoznačně ve stylu „Boha jsme si vymysleli, abychom sami sebe lépe usměrňovali“ – čili společensky i osobně užitečný koncept, který ovšem zavrhuje jako zcela iracionální. Na konci knihy popisuje konec životního příběhu Augusta Comta, kterého známe spíše jako zakladatele moderní sociologie a pozitivismu – co už je známé méně, je jeho životní dílo, ve kterém volá po vytvoření „humanistického náboženství“. Comte byl přesvědčen, že „v moderním světě technologický rozvoj znemožní, aby kdokoliv inteligentní věřil v Boha, a víru tedy najdeme jen u nevzdělanců, blouznivců, dětí a pacientů v posledních záchvěvech neléčitelné choroby„. Inu, chce se až parafrázovat starý vtip „Nietzsche je mrtev. Bůh“ – náboženství ani víra ani v 21. století nejsou (celosvětově) nijak vymírajícím fenoménem. Na druhou stranu, stejně tak se může cítit uražen ateista. Copak potřebuje pseudo-náboženské instituce, které by mu připomínaly, co je správné a co nikoliv? Je problém s humanitními obory důsledkem nepovedené „odluky“ univerzit od náboženství? A hlavně: i kdyby člověk v jednotlivostech naznal, že se mu de Bottonovy ideje líbí, jak by se to tak asi realizovalo? Speciální státní službou? Síla náboženství je na jednu stranu v setrvačnosti jejich velkých institucí (katolická církev) a na druhou stranu můžeme mnohdy vcelku oprávněně pochybovat, že by vlastně tento moloch pro většinu svých oveček zajišťoval ony pozitivní „služby“, jak je de Botton popisuje. Pro kolik formálních členů katolické církve má kněz skutečně úlevnou funkci terapeuta? Není nutné skutečně věřit v Boha, aby si člověk něco odnesl ze zpovědi, aby ho opravdu očistila? Pokud zůstane jen organizace bez víry, rituály bez obsahu, jejich účinnost musí logicky klesat někam k nule (a tak na mnoho věřících i velké církve působí – jako vyprázdněné a formální organizace, které svým členům obvykle NEposkytují to, co by měly). Na druhou stranu, malá, živá společenství (v našem prostředí třeba evangelikální sbory typu Slovo Života, ale v severských zemích tuto roli hrají i katolické sbory, které jsou v „opozici“ proti státnímu luteránství, které skoro nikdo nebere vážně) sice mohou člověka skutečně prodchnout optimismem, dodat mu útěchy – ale chtějí jeho duši – plné odevzdání se. Mezi náboženským společenstvím a sektou je velmi malý rozdíl. Přesto jsem přesvědčený, že Náboženství pro ateisty stojí za to si přečíst. Speciálně v naší zemi, kde panuje vůči náboženství dlouhodobá zášť (středověk líčený jako – kvůli křesťanství – doba temna, jezuité jako netvoři, ignorování jakýchkoliv pozitivních aspektů spojovaných s náboženstvím) možná stojí za to si připomenout, že každá mince má dvě strany. A podobně i pro člověka věřícího může být zajímavé podívat se na náboženství (nikoliv na víru!) zvenčí, uvědomit si. proč některé z hlediska víry až bizarní tradice mají v našem životě místo. De Bottonovi sice lze vytknout povrchnost nebo naivitu, ale zase píše velmi čtivě, povedl se i překlad a tak si můžete knihu vzít třeba do vlaku a v klidu popřemýšlet o tom, jestli a co vám prozradí o vás samotných.
Těžké téma pro knihu, natož blogpost ;-)
Díky za skvělou recenzi a úvahu v jednom
a tip na knihu.