rokopis: 2024

Opět lehce opožděné shrnutí minulého roku, ať nemám na blogu jen videoklipy. Pojďme na to…

Osobním pohledem vzato: nebylo to špatné. Globálním pohledem vzato: řítíme se plnou parou do pěkných průserů, řekl bych. Začátek roku budu mít asi jednoznačně spojený s tím, že jsme zjistili, že náš lehce sálmistický přístup k řízení firmy nás bohužel nepřímo dostal do pořádné šlamastyky: nic, co by mělo vliv na naši práci a klienty jako takové, ale hrozilo to mít docela zásadní konsekvence na nás samotné. Osobně jsem se snažil příliš nepanikařit (protože to by věci stejně nepomohlo), ale příjemné to nebylo a táhlo se to až do zdárného happyendu v květnu (nakonec jsme z hlediska firmy zakončili rok vlastně nejlepšími čísly za dlouhou dobu, ale teda můžu říct, že samo se to neudělalo).

V únoru jsme tradičně vyrazili do Las Palmas, tentokrát s Laďčinou mamkou a přes Barcelonu. A i když Sagrada Familia (skoro dostavěná!) byla krásná, postupně se nám nevyhly nejrůznější zdravotní kombinace, včetně COVIDu (já sám tedy ne, takže si držím celkové skóre 3). I tak jsme ale samozřejmě měli různé příjemné zážitky, Ella se vyfotila v Palmitos parku s delfínem, do sytosti se vyskákala ve vlnách, prožili jsme karneval včetně finálního pohřbu/upálení sardinky, navštívili vynikající plantáž a muzem banánů (a vedle objevili Playa Charco de las Palomas, kouzelné místo u vesničky El Puertillo – s taktéž kouzelnou hospůdkou Kawamba), spořádali hromadu zmrzliny a udělali si různé fajn výlety. Bohužel, jeden takhle v neděli večer s téměř vybitým mobilem byl zakončen tím, že jsem se ještě v autobuse dověděl, že přes dvoufázové ověření nám někdo hacknul účet CETIN na TW. No… To tedy byla další pěkná ťafka. Sice se vyřešila imho velmi rychle – téměř přesně za 48h od incidentu jsme měli účet zpět pod kontrolou (za mě vlastně lepší, než bych čekal) – ale na náladě mi to nepřidalo. Během zevlení na pláži jsem měl takový zvláštní dojem, že po těch mnoha letech v Las Palmas je to možná na delší dobu naposled, co jsme se tam vydali.

Návrat domů jsem si naordinoval poměrně přísný: přílet 20. února večer a druhý den narozeninová party v Mýdle spojená s „předposledním Babeltalkem“ (idea byla udělat ještě jeden, definitivně poslední – idea zůstává, ale kdy to reálně bude… no snad to ve 2025 klapne) a Marketing Festivalem, který následoval den poté, a pak pátek s Tomem a Dášou na Fatboy Slima do Roxy. Byla to jízda, jak se na 42. narozeniny patří. Na narozeniny přišla hromada lidí (včetně některých přespolních, kteří speciálně kvůli tomu přijeli do Brna, čehož si moc vážím), na Babeltalku jsme probrali 10 let sociálních sítí a jako předem neohlášené překvapení si pak vzal slovo Marek Prchal a četl ze své chystané knížky (tu jsem mimochodem posléze – nikoli úplně bez problémů – přečetl a myslím si, že je to zajímavé, ale protože to je hodně meta-text, obávám se, že bez kontextu a znalosti spousty věcí to nevyhnutelně za pár let dost ztratí). Následně jsem trochu litoval, s kým vším jsem si chtěl určitě povídat víc a nevyšlo to – ale to je prostě daň za to, že těch kamarádů si vzpomnělo fakt hodně. Na Marketing Festival jsem zvládl dorazit až na druhou přednášku – ale úplně jsem z toho odvařený nebyl. Tedy: vůbec to nebylo špatné, ale nějaký totální „aha!“ moment se mi tam nestal. To Fatboy Slim byl nejlepší koncert za nevím jak dlouho. To jsem si naopak užil naprosto maximálně.

Fatboy Slim is fcking in heaven

Velikonoční výlet: poprvé na Radhošť! Nějak mě tahle část republiky míjela, pokud si správně pamatuju, nebyl jsem tam nikdy ani s turisťákem, ani nijak jinak – takže jsem vlastně neměl žádné srovnání nebo velké očekávání – respektive předpokládal jsem, že bude všude hafo lidí, když jsou Velikonoce. Ubytovali jsme se v Čeladné a po velmi epické snídani v Kovárně (ceny pravda pražské, ale všechno, co jsme si dali, bylo opravdu vynikající: vajíčkový chleba, vejce benedict, brioška se šodó a jahodovým rozvarem, káva, limonády) vyrazili směr Pustevny. A byli jsme tam tak akorát: o pár minut později už bylo plné i poslední parkoviště a další nadšené turisty obraceli, ať se vrátí dolů a přijedou autobusem… Vyjeli jsme lanovkou nahoru, posvačili na Pustevnách (je to tam pěkné!) a nakonec dorazili až na vrchol Radhoště. Cesta dolů byla (zejména pro moje kolena) trochu dobrodružnější,

Do Zlína jsme se vrátili zas na Design Week (i letos stylové ubytování – tentokrát vedle Bus Café 96), zatímco Ella strávila několik hodin výrobou peněženky v Robotě (kde si ji pamatovali, když jsem tam pak v prosinci vykládal studentům o LinkedInu), my jsme se s Dorou podívali do Baťova památníku. Druhý den jsem s holkama zajel do Luhačovic – a ano, v květnu je to tam příjemné. Jako bonus jsme objevili repliku elektromobilu z roku 1906, který se jmenuje Dora :)

Na jaře jsem se po delší době víc zapojil do kampaně, do eurovoleb a samozřejmě pro Zelené. Dopadlo to ovšem jako vždycky: seznámil jsem se osobně s Johannou, bylo to krásné a skončilo to tak, že sice v mém okolí volilo Zelené tak 25 % lidí, ale v Bruselu je Turek, Konečná, Dostál s Vidlákem a liberální bublina si může hlavu ukroutit. Krajské volby pak byly takovou pěknou tečkou: že „Hlas Moravy“ (Zelení + nezávislí + ex-TOP09 s Vitulou a Kuncem) dostane pod 2%, to jsem teda vážně nečekal (při všem respektu ke Grolichovi, který si to tady ochočil nemálo a udělal ze sebe fíkový list pro všechny odsáky), pirátské fiasko vlastně taky zamrzelo. Na Slovensku vyhrál Fico, v Rakousku FPÖ, USA je plně „trumpizováno“ a bude to jen horší. Já jsem vždycky hrozně optimista, ale musím uznat, že aktuálně to začíná být poměrně obtížné :( zklamání z eurovoleb, ale i různé jiné chmury a špatné zprávy jsme pak zapili na tradičním dětském dni na Lodi Imaginace v kombinované brněnsko-pražské sestavě (a bylo to opět skvělé, což mě pak vedlo k impulzivnímu nákupu ještě jednoho dne/podílu na lodi).

Následně jsme na konci června s Tomem, Dášou a Soňou vyrazili na Euro. Jako neplánovaný předkrm jsme si užili výhru Rakouska nad Nizozemím při zastávce ve Vídni (první poločas v kouzelné lokální hospůdce a druhý pak na velkoplošné obrazovce před hlavním nádražím). Pak jsme hned nastoupili a tradá – o 12 hodin později jsme vylezli v Hamburku. Tam jsem byl poprvé a doufám, že nikoli naposled. Mrkli jsme do St. Pauli fanshopu (duhové šály, antifa stickerky z celého světa a víno „kein Wein Faschisten“ – Hamburg je celkově levicová bašta a St. Pauli je takovou velmi specifickou levicovo-antifa výjimkou mezi fotbalovými hooligans a je tím známý po celé Evropě), dali si boží oběd v Karo Fisch (takovej rybí fast food v Česku logicky nikdy existovat nemůže) a podívali se do úžasné budovy hamburské Elbfilharmonie. No a pak už na fotbal… Říkali jsme si, že půjdem s průvodem, ale poté, co se začalo ozývat „jebat kebaby“ a „ukaž kozy“ (a celé se to táhlo jak sopel), nás nějak přešla chuť a radši jsme šli druhou stranou sami. Místa jsme měli v topu – nebýt toho, že před námi sedící partička Čechů byla už solidně vylitá a tak jsme půlku zápasu místo na hřiště koukali na ně, jak prudí trojici Turků, co seděli před nimi – až před koncem první půlky jednoho policajti normálně vyvedli :( dění na trávníku taky nebylo zrovna pozitivní, takže minutu před koncem jsme vstali, po cestě jsem ještě koupil plyšáka (vtipné bylo, že stánky s jídlem a pitím nebraly karty – a stánek s merchem zase nebral cash) a valili jsme se Soňou pro zavazadla, protože nás čekala akční cesta: vlakem do Berlína, přestup uprostřed noci na bus do Prahy a tam zase rychle na vlak do Brna, abych stihl konec školního roku s holkama. (A co se fotbalu týče, v této sestavě, posílené ještě o Standu, se chystáme v červnu do Dunajské Stredy, kde bude Euro jednadvacítek – lístky byly taky rychle pryč, ovšem bude to „trochu“ levnější výlet… Tak snad i ten zápas líp dopadne. Kdyby se někdo chtěl přidat, tak jsme bookli domeček v první vesnici vedle na AirBnb a jistě by se ještě někdo vešel.)

sticker wall v St. Pauli fan shopu, feat. známí rebelové: Bolek a Lolek nebo Krteček

A propos, školy: Dorotka zůstává v Labyrinthu (hlásila se hlavně na BiGy a tam se nedostala o bod), ale asi nás to nikoho nijak zvlášť nemrzí, protože Labyrinth je super. Pátou třídu Pandy zakončily expedicí do Banátu (což jsem jim docela záviděl – a tak se mi Banát na mém bucket listu posunul zas o kousek výš). Druhý stupeň se po určitých peripetiích přestěhoval do nových prostor, takže Dora teď musí vstávat přeci jen o něco dřív a jet X4 (ano, Masarykova čtvrť opět odříznuta od civlizace do konce roku 2025, protože se kompletně opravuje Údolní v úseku od FSS po Úvoz) a pak 12 – ale mají to tam opravdu krásné. A hlavně, vypadá to, že se nás drží štěstí na super učitele – nová třídní nadchla děcka už na adapťáku, v prosinci měli projektový týden… Jen Elle je líto, že nechodí do stejné budovy, ale jinak se ji ve druhé třídě daří myslím velmi dobře. Na začátek školního roku jsme pro všechny Vážky vytiskli vážky na 3D tiskárně (za to díky zejména Soně, stejně jako za vánoční kočičky pro Laďku), což je jeden z příjemných benefitů spolupráce s Prusa3D (kdo by to byl býval řekl, když jsem Pepu potkal poprvé v roce 2010 na TEDx Prague!).

Prázdniny… Se nakonec vyvrbily trochu jinak, než jak se to plánovalo. Po roční pauze jsme opět využili služeb Půjčovny Vesmír (nemám affil link, ale pokud budete chtít vyrazit na Baťák, odkažte se na mě a dostanete prý slevu!) a půjčili si Mimoně, kouzelnou loď, se kterou jsme zas brázdili Baťův kanál. Od minula rozšířili přístav ve Strážnici, a že jsme tentokrát měli víc času, dojeli jsme až do Napajedel. Ve Starém městě jsme na radu správce přístavu vyrazili na koupačku do zatopeného štěrkoviště, v Napajedlech objevili báječné Little Coffee, ve Veselí jsem i tentokrát v centru města potkal zajíce (a Ella měla velikou radost z koťátek v zámecké kavárně), přístav je ještě víc hip… Zatímco předloni jsme nestihli dojet k plavební komoře včas a tak jsme ne úplně plánovaně kotvili na Ranchi Mississipi (což je hooodně retro zážitek), tentokrát (přes to, že nám dvakrát došel na řece benzín a museli jsme ho dolévat z kanystru) jsme si debužírovali v Dog in Dock ;) Z Napajedel do Hradiště se přidal Robo s dětmi a pak přijela i Laďka; když Robo odjel, došlo na očekávanou bouřku – co bouřku, opravdu mazec průtrž mračen, naštěstí jsme loď měli zakotvenou dobře a sami byli hezky v suchu. I notebook lehké zatopení nakonec v dobrém přežil.

Další týden vyrazily Laďka s Dorou na roadtrip z Vilniusu do Helsinek, a my s Ellou jsme měli v plánu přijet za nimi do Varšavy. Tak se taky stalo a já následně s holkama vyrazil po pěti letech do Łomży. Dost jsem hecoval i tátu, aby jel s námi a ukázal holkám, kde vyrůstal a trochu jim o tom povyprávěl. Ale necítil se na to a nechtělo se mu – a nakonec se zdravotní obtíže ukázaly být zásadnější, než jak to nejprve vypadalo :( my jsme tam ale nakonec dorazili; Adrian (syn mé sestřenice) jde na vysokou, Marta byla na výletě do Řecka, tak jsme mohli být u ní v pokoji :) Krzysiek je mezi Dorou a Ellou, takže tam měli aspoň jednoho parťáka; Dora rozuměla polsky docela dost a Ella zase zářila, protože tam byla koťátka… Bylo to jen na pár dní, ale vlastně mi přišlo, jako bychom s Jarkem a Iwonkou navázali úplně bez problémů, žádných pět let, ale pár chvil. Potěšilo mě to dost. Tak snad se potkáme příště trochu dřív :) (Na podzim se stavoval z Cieszyna můj polish bro Marcin i se ženou – což byla taky fajn akce, protože jsem šel v pátek večer po brněnských klubech; v Musiclabu po 7 letech, v Metru taky po 7 a v Perpetuu snad po 10 – a nabízel, ať za nimi přijede Dora příští prázdniny třeba na týden, že si pocvičí polštinu… tak kdo ví?)

S Koptovými jsme tentokrát vyrazili do Orlických hor, konkrétně do Kunvaldu (známého zejména jako místo založení Jednoty bratrské, ale že tam byly v neděli odpoledne v mini-muzeu bohoslužby jsem bohužel zjistil až v úterý, když jsem se tam šel podívat). Celkově moc krásný kraj, na české i polské straně. Klodsko bohužel dostalo brutální zásah v září při povodních (přijde mi, že česká strana byla přese všechno rozhodně lépe nachystaná). Speciálně mě zaujala Bystrzyca Kłodzka – dostal jsem se tam jen kvůli hledání správných bonbonů, které jsem slíbil dovézt domů a našel jsem… Město, jehož centrum rozhodně nemělo moc polskou atmosféru. Stavby jak v nějaké ošuntělejší verzi Itálie a v nejcentrovatějším centru byla slyšet převážně romština. Pak jsem si dogooglil, že tam je praticky téměř čistě romský evangelikální sbor. Jinak jsme navštívili Neratov, Žamberk i Zemskou bránu a pak jsem se už vrátil domů dělat support tátovi (což vedlo mimo jiné k tomu, že jsem viděl nejvíc olympiády za posledních 20 let). V září nás pak potkala smutná událost: naše stoletá meruňka přišla o velkou část koruny. Zrovna když už jsme měli po crowdsourcingovém hledání někoho, kdo by se na ni odborným okem podíval, nějak blbě zafoukala a bác :( ale pánové z Péče o stromy ji ošetřili a prý to není bez šance a třeba obrazí.

Ani letos nechyběla tradiční akce krněnské kru na Luckém vrchu. Mají tam teď nový bar a nového kuchaře (za mě paráda oboje) a hlavně to letos bylo ve znamení neuvěřitelných houbařských zážitků. Vlastně si myslím, že něco takového jsem nezažil prostě nikdy – jen tak si vyrazit na procházku a dojít z ní s hromadami krásných praváků (bedlový masakr jsme zažili o 14 dní dřív po cestě ze Strakonic – za půl hodinku jsme jich někde u Orlíku nasbírali tolik, že víc už bychom nezpracovali a neměli kam dát)…

Podzimní prázdniny jsme vzali holky do Budapešti (jen nám nedošlo, že Dušičky jsou v Maďarsku státní svátek) – byl jsem sám poprvé v lázních Széchenyi (což je asi lepší pro dospělé a teda levné to není), podívali jsme se na hrad (kde se ve velkém staví), dali jsme si langoše (ale ve Velké tržnici ne, tam byl takový nával, že to prostě nešlo). Zajedem někdy zas, ale lepší bude na delší dobu (a možná vlakem?)…

Vánoční party jsme si udělali s týmem na Laser game a pak ve „znovuobjeveném“ Schrottu, kde jsme o pár týdnů předtím s Laďkou a Míšou a Tomášem strávili skvělý večer, během nějž se mi odkryly netušené části historie naší rodiny – ale taky to pro mě byl objev ve smyslu tamější krásné galerijní / zahrádkové části. Těším se v létě. S pražskou kru jsme si udělali party v předvečer Trumpova volebního vítězství; jediné, co mě na něm může „těšit“ je ten pitomý bitcoin (a to, že vypořádání konkurzu Mt.Goxu je úspěšně za námi a těch 10 let čekání se nakonec vyplatilo). Jinak v Praze jsem během podzimu vykládal o LinkedInu fakt hodně různým publikům: od novinářů z Deníku N / Respektu, přes Český institut interních auditorů, PPF banku, vydavatele zemědělských knih a časopisů Profi Press až po power users na LiDay 2024. Jo, a díky jednomu letnímu vykládání jsem si vysloužil na toto téma i rozhovor ve Forbesu :) jako expert na kdeco okolo internetů jsem se procpal taky všude možně (potěšil tištěný Wired), dvakrát jsem byl třeba na ČRo v Pro a proti – v březnu jsem hájil politiky vládní koalice na TikToku a na Silvestra zase říkal, že s termínem „brain rot“ je to složitější a že sítě jsou dobrý sluha a zlý pán (v tom jsem se docela inspiroval z knihy Hry, sítě, porno Michaely Slussareff, kterou jsem taky koupil už před časem, ale teprve nedávno dočetl – všem „vypni už ten mobil“ rodičům doporučuji velmi).

Jiné kulturní highlighty: v lednu koncert v pražském Futuru: ukrajinská skupina Sadsvit, byl jsem tam asi jeden z pěti Čechů, byl jsem sám a bylo to hodně zvláštní. Taktéž sám jsem se vydal v březnu v Brně na Musilku (tam jsem byl tak po 20 letech) na koncert Plastiků. Kupodivu jsem nebyl nejmladší z posluchačů, byť věkový průměr byl tak kolem šedesáti ;)

Na začátku května krásně vyšlo, že se v Brně v rámci svého mini-train turné zastavil můj slovinský kamarád a „on-line starší bratr“ Luka Prinčič. A Tomáš Vtípil si s ním dal společnou akci v rámci svých Dinn Sesssions – bylo to komorní, bylo to intenzivní a bylo to krásné. Po koncertu jsme natočili rozhovor / katovnu, ve kterém jsem – snad pod vlivem starých přátelství & alkoholu – úplně ztratil zábrany a naprosto vyhejtoval sociální sítě – naštěstí to (zatím) nikde k poslechu není :) Jinak Tomášovi letos vyšla deska Minulo spolu s ConTRIOlogy (mrkněte, i pokud vám Janáček nic neříká) a taky produkoval novou desku Načevy Jdem temným dnem (texty mimo jiné i od Bondyho!)…

V létě jsme s Laďkou poprvé (ostudy, že?) vyrazili na Pop Messe. Bylo to skvělé! Parádní prostředí Velodromu, vynikající atmosféra, potkávání kamarádů, několik highlightů očekávaných (GusGus, Leftfield a zejména EOST – jak to Kateřina Winterová dělá?!), ale i neočekávaných (moc doporučuju zejména – islandské, no jasně – Kiasmos – budou mimochodem v březnu v Sasazu, ale cena lístků mi přijde trochu přestřelená).

Úplně jiný druh festivalu byl Jimramov Otevřeno: což je tradiční „evangelický“ festival, kde jsem kupodivu byl úplně poprvé ;) hudební program je fajn, ale hlavní je zevlení s dětmi u jezu, potkávání kamarádů (Kubelovi, Blažkovi, Boudovi, spříznění faráři a tak), kafe v Kobyle a celkově pohodinda na konec prázdnin. Kryje se to s Hacker Campem, ale nemám nic proti tomu to ob rok střídat! Při té příležitosti jsme objevili, že na jimramovském náměstí je na prodej půlka domu hned vedle evangelické fary – i cena byla vlastně na aktuální poměry velmi hratelná – ale… Byla to pořád jen půlka (byť s vlastním číslem popisným a od druhé oddělená) a z toho plynoucí komplikace nás nakonec odradily. Ale výhled na zahradu a kostel… Ach.

Objevil jsem naprosto neuvěřitelného polského týpka, co jede covery kde čeho „like a true slav from the 80s“: Maromaro1337. Taktéž z Polska: Paluch – M&M – hymna nové reality; kdo by to byl řekl, že zrovna v Polsku (!) bude dnes situace s hulením taková, že stačí vyplnit on-line formulář, a do hodinky máte recept, se kterým si zajdete pro x různých odrůd hezky do lékárny! Písní (a hlavně klipem) roku je ovšem pro mě Erlend Øye: La Prima Estate.

Knihy. V loňském postu zmiňovanou Evropanku jsem si vzal s sebou v únoru do Las Palmas a trochu nepatřičně ji dočetl na pláži. Velmi velmi doporučuju (na tradiční akci u Bolka Alex letos nebyl, ale podobné to bylo v tom, že i letos jsem odjížděl v zásadě v momentu, kdy se Bolek chystal jít spát). Jinak jsem si víc knih koupil, než přečetl – a ještě víc jich přes Knihobot a TrhKnih prodal. Ale taky jsem jich dost dostal a nějaké jsem si zadarmo vzal z „vyřazených“ z KJM – v létě jsem takhle shltnul Sonjin deník Pavly Smetanové (kterou jsem znal z Bloguje coby „Ostrovanku“, ale až teď mi došlo, že je dcerou synodního seniora Pavla Smetany, což byl kamarád mého dědečka – a její dědeček Jan Smetana patřil k českým evangelíkům, kteří žili v polském Zelowě). A pak taky Viditelnou temnotu, útlou, ale velmi působivou knihu Williama Styrona o tom, jak se potýkal s depresí a jak ho to málem „dostalo“. Do nového roku mám určitě v plánu víc čtení (jako ostatně, každý rok). Po Vánocích jsme udělali swap pokojů – holky dostaly naši ložnici (a mou „mini-pracovnu“) a my jsme se přesunuli k nim – a při té příležitosti jsem si vymyslel „to-read“ poličku. Je na ni poněkud narváno :D (a to tam stejně není všechno…)

V kině jsem moc nebyl a na filmy ani seriály nekoukal. Ale pár výjimek se našlo. Na seriál Dead Boy Detectives jsem se těšil: že si něčím zkrátím čekání na další sérii Sandmana. Ale za mě to bylo skvělý! Dva mrtví kluci a jejich kamarádka médium s amnézií vyšetřují prapodivné případy jiných duchů – what could go possibly wrong? No že to zruší po první sérii… (Což může souviset s tím, jaký ekl vyhřezl bohužel na Gaimana, ale možná je to jen kvůli poměrně nízkým číslům sledovanosti, ovšem jejich důvodem je imho blbý timing premiéry a nulová marketingová podpora. What a shame.)

Vlny: brutální hype, a stejně jsem byl z toho paf. Museli jsme s Laďkou po kinu na pivo, abychom to trochu vstřebali. Přemýšlel jsem u toho o rodinných historiích i té naší; dědeček s babičkou byli v srpnu 1968 ve Švýcarsku, žádné iluze neměli – ale dědeček se vrátil, protože mu přišlo, že jako farář nemůže nechat „svoje“ lidi a utéct. Dřív jsem si myslel, že bych určitě utekl. Dneska? Taky mi přijde, že už na mě je tíha toho „rodinného gruntu“ (byť to není statek, ale půlka stoletého dvojdomku v Brně) a nevím, jestli bych se dnes odhodlal k emigraci, kdyby bylo nejhůř. Jo, a stejnojmenná písnička Ewy Farne je boží. Když je řeč o Ewě: byli jsme s Dorou na jejím „opakované“ koncertu ke 30. narozeninám v O2 Aréně a jako wow. Byl jsem tam poprvé a udělalo to na mě vážně velký dojem. Je fakt hustá. Jako Ewa. Ale vlastně i O2 Aréna :)

Pracovní zajímavosti: s koncem února (a povednou novinářskou snídaní na téma kvantové bezpečnosti) jsem přestal být tiskovým mluvčím CETIN, na druhou stranu, dost lidí si nevšimlo, že jsem jím byl – a nebo si toho všimli v září, kdy mě jako tiskového mluvčího zaznamenali v Událostech na ČT1 (vykládajícího o opravách mobilní infrastruktury, protože Ctibor, aktuální tiskový mluvčí, odletěl na dovolenou). S CETINem jsme ovšem vyhráli na Fenix Awards ocenění za firemní podcast.

Na loňskou spolupráci s Martini jsme navázali a k tomu přibyla možnost vymyslet něco speciálního pro Bombay Sapphire, další značku patřící pod Bacardi. Téma: sklo. To vedlo ke spoustě zajímavých setkání a hlavně k realizaci spolupráce s Maximem Velčovským. Což pro mě bylo něco jako splněný sen, protože jsem ho sledoval (a obdivoval) spoustu let a možnost podílet se na projektu speciální broušené sklenice pro Bombay Sapphire (a věcech okolo) byla prostě parádní; VIP premiéra v Ateliéru Potten & Pannen jako super bonus.

Do toho přibylo pár nových klientů, kteří si nás – i když plánovaný nový Influencer web z různých důvodů pořád není – našli přes hledání „influencer marketing pr social media czech republic“ nebo tak něco. Z těch leadů, které nakonec vyšly, jsou nejzajímavější asi dva: portugalská síť gymů pro Gen Z Element Gyms a Pomelo, krabičková dieta z Polska. Z českých potom bude velká věc spolupráce s TSK Praha. A když všechno klapne, pustíme se i do jednoho přeshraničního projektu :) velké díky patří samozřejmě celému Influencer týmu – mohl bych prakticky vypsat všechny, ale zejména Kláře, Martině, Klaudii, Hance a Soně – ty se na „mých“ projektech podílí nejvíc.

Svůj 365 projekt s videoklipy jsem nedodržoval tak úplně každodenně, takže mi „přetekl“ a když to dobře půjde, dokončím ho někdy v březnu (můžete sledovat na Mastodonu, ale udělal jsem i průběžná blogová shrnutí) – ale už mám vymyšlený další… Co udělá s mým Facebookem, když napíšu postupně všem mým „přátelům“ a projedu si jejich zdi? Jinak mě taky čekají po roce opět výzvy, co mi nachystaly Dora s Ellou (je tam origami, cvičení, ale taky hra na klavír nebo namalování obrazu). A říkal jsem si, že mám asi už věk na prozkoumání toho longevity hypu, co kolem mě tak valí, včetně nějaké zevrubnější zdravotní prohlídky. Co je jasné i bez toho – chtělo by to tak deset kilo dolů, k čemuž by mohlo pomoci lepší stravování, i to, že Bfit (chodím tam už 11 let, to to letí!) bude – doufejme brzy – na nové adrese, ve dvou patrech v Baťovi na České.

Další plány pro rok 2025? Snad ten poslední Babeltalk (když jsem byl na DataDay Jirky Vicherka, tak jsem se rozhodl, že jestli, tak v Divadlu X10 – on tam už navíc kdysi jeden Babeltalk i byl), pak se rýsuje můj „vlastní“ podcast (já vím, je jich už až moc a proč dělat další – ale tenhle nebude za paywallem a lanaří mě do něj David Slížek z Lupy, čehož si moc vážím – a zvát zajímavé lidi a tahat z nich chytré věci, to mi vždycky přišlo jako dobrý nápad). Snad doděláme ten nový firemní web a já bych si rád zlepšil vlastní školící dovednosti a vymyslel, jak tu trochu svých zkušeností efektivně(ji) předávat dál. A třeba občas i něco napsat (ale to si říkám taky každý rok, stejně jako to čtení)…

Záložka pro permanentní odkaz.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *