V části věnované dlouhému chvostu bylo několikrát zmíněno, že pro jeho úspěšné využití v praxi je potřebné vybudování fungujících reputačních systémů a filtrování. Částečně o nich (i jejich slabinách) vypovídá i výše uvedený případ serveru digg.com, který slouží jako agregátor zajímavých článků.

Ačkoliv reputační systémy nejsou nic nového, jejich uplatnění na internetu je z několika důvodů velmi důležité a zároveň rozdílné od předchozího využití. Prvním je příliš velké množství informací, které je nutné nějakým způsobem třídit. S tím souvisí druhý bod: neexistuje žádná centrální autorita, a internet zůstává dosud relativně anonymním místem, kde se nedá snadno rozpoznat identita či kvalifikace participujících uživatelů (71). V mnoha případech je problém v tom, že prostřednictvím webu uživatelé nakupují zboží, které má reálnou fyzickou povahu, ale oproti kamenným obchodům zde chybí možnost si jej důkladně „osahat“. Uživatelé nevěří reklamě a propagačním informacím výrobců, chtějí slyšet reálné zkušenosti, a dávají přednost příběhům před fakty (proto je tolik reputačních systémů napadnutelných kritikou jejich subjektivnosti) (72).

Plnohodnotné využití reputačních systémů stojí částečně za úspěchem některých komerčních stránek, které časově předchází fenoménu web 2.0. Nejčastěji zmiňovanými příklady jsou Amazon, který začal jako internetové knihkupectví a postupně expandoval do všech oblastí prodeje, a eBay, aukční síť s miliony drobných uživatelů. Dnes patří obě společnosti (založené shodně 1995) k nejznámějším internetovým značkám a obě těží z výhod, které jsem popisoval výše: long tail, individualizace, wiki systémy i komunitní prvky (Amazon spustil v lednu Amapedii, wiki systém na hodnocení produktů, ten se ale oproti klasickým recenzím zatím příliš neujal; eBay má zase blogy). Ale ještě podstatnější jsou reputační systémy.

Reputace se týká primárně prodejců, ale můžeme ji uplatnit i na výrobky jako takové. U prodejců je to v podstatě jednoduché: po každé provedené transakci mají obě strany možnost vyjádřit se k jejímu průběhu. Čím větší množství obchodů již proběhlo, tím je hodnocení spolehlivější. A eBay se skutečně stala velkou společností: již v roce 2005 byla zdrojem primárního nebo sekundárního příjmu pro více než 724 tisíc obyvatel USA a je největším obchodníkem s ojetými automobily (73). Podobně funguje i hodnocení na Amazon Marketplace (na stránkách Amazonu mohou svoje zboží nabízet partneři, např. antikvariáty), ale zde je systém ještě obohacený o hodnocení produktů. Pokud je nakupující zaregistrován, Amazon také sleduje, co koupil, jaké další zboží si prohlížel – a toto kombinuje s preferencemi jiných zákazníků. Na základě toho dokáže velice přesně určit, jaké další produkty by ho mohly zajímat (74).

Další využití reputačních systémů se objevuje u některých diskusních serverů. Jedním ze známých příkladů je Slashdot, zpravodajský portál zaměřený na technologie, sci-fi, hry, a podobně, kam přispívají tisíce registrovaných členů. Je známý zejména rozsáhlými diskusemi pod jednotlivými příspěvky. Proto byl vyvinut systém „karmy“: uživatelé hodnotí navzájem sebe i své příspěvky, a aby byl odfiltrován nežádoucí obsah (urážky, chybná tvrzení, redundantní informace), je možné nastavit si sledování pouze příspěvků s vyšší karmou. Čím vyšší karmy uživatel dosáhne, tím větší získá oprávnění moderovat diskuse (a ovlivňovat karmu jiných). Počíná-li si špatně, jeho kritici mohou jeho karmu snížit; ale i v případě úspěšného moderování je po určitém časovém úseku vystřídán, což má zabránit ustrnutí či převážení jednoho názoru. Od svého vzniku v roce 1997 byl ovšem i kritizován, zejména za neochotu přijímat názory, které jsou obecně v rozporu s většinovým míněním komunity (např. přílišná kritičnost vůči Microsoftu). Zde je ovšem nutné dodat, že každá komunita (i když rozsáhlá) má nějaké společné prvky, tedy i čtenáři Slashdotu. Tak si také buduje svou identitu a bylo by nejen nelogické, ale i chybné očekávat, že nebude nějakým způsobem zaměřená: a protože řadu zpráv nelze hodnotit objektivně, naprosté nestrannosti dosáhnout nelze a je otázkou, zda by to mělo vůbec smysl (75). Systém, který Slashdot používá, je k dispozici jako open-source, a byl nasazen i na řadě dalších stránek.

V jádru vyhledávače Google je také reputační systém, hodnotící stránku podle množství a váhy odkazů, které na ni směřují, podrobně to popisuji v části o Googlu.

V českém prostředí jsme se bohužel dočkali zatím pouze takového využití reputačních systémů, které celé myšlence spíše škodí než pomáhají a jejichž výsledný efekt je v mnoha případech přinejmenším diskutabilní. Servery Novinky.cz i iDnes.cz umožňují hodnotit komentáře pod články a přednostně upozorňují automaticky na „názory, které lidé považují za kvalitní“ - bohužel takové chápání reputačních systémů (jednoúrovňové, bez moderátorů a meta-moderátorů, s pouhou možností přidat bod) vede jen k tomu, že v diskusi jsou slyšet obvykle ti nejhlasitější, nejradikálnější a mnohdy nejhloupější. Tento „hlas lidu“ je pak dobrým argumentem pro kohokoliv, kdo popírá možnost vytvářet kvalitní obsah na základě hodnocení uživatelů. Se skutečnými reputačními systémy ovšem tento druh hodnocení nemá nic společného.