Jedním z nejčastěji se objevujících tvrzení v souvislosti s webem 2.0 je heslo „web/internet jako platforma“. Bohužel to je poněkud mlhavé označení, což uznává i jeden z jeho zastánců, Richard MacManus (jehož blog Read/Write Web patří k prestižním zdrojům informací na toto téma): „Shromáždil jsem řadu skvělých definic ... sám ale preferuji lapidární: Web jako platforma. Umožňuje mi to doplnit to podle toho, s kým mluvím. Pro lidi z korporací: platforma pro obchod. Pro marketing: platforma pro komunikaci. Pro novináře: platforma pro nová média. Pro počítačové nadšence: platforma pro vývoj nového software.“ (25) Dalo by se říci, že v češtině s tím koresponduje velmi brzký odklon (cca 1998) od psaní slova Internet s velkým písmenem na počátku (dnes již převládá malé písmeno téměř všude, výjimkou je např. server Lupa.cz): od názvu konkrétní sítě k internetu jako médiu. Je zajímavé, že vlivný americký časopis Wired došel k témuž závěru až v roce 2004 (26). Základem webu 2.0 by tedy mělo být zdánlivě banální akceptování faktu, že internet se stal platformou, celkem, jenž je více než souhrnem dokumentů (od webu dokumentů k webu dat, čili místo – byť provázaných – jednotlivých stránek přichází neustálý pohyb). Že existují pravidla, jež s sebou přináší, pravidla, která často vychází z jeho technologické podstaty, ale mají hluboký společenský dopad: v oblasti obchodu, kultury, politiky, zkrátka všude. Tyto změny nemají charakter vytvoření virtuální reality, jak se domnívali někteří technooptimisté (stačí se podívat na slavný profil Jarona Laniera ve Wired z roku 1993) (27) a internetoví pionýři první poloviny 90. let (28). Internet se stal „pouze“ každodenní realitou pro více než miliardu lidí, už dávno také neplatí, že internet je záležitostí USA a západní Evropy: nejpočetnější jsou asijští uživatelé. (29)

V mnoha ohledech (jak bude zřejmé i v popisu dalších vlastností) měli samozřejmě mediální teoretici, jako George Landow nebo Lev Manovich pravdu, a i když ne vždy odhadli způsob provedení, trendy zachytili přesně, a dnešní vývoj jim v podstatě dává za pravdu.

Když v roce 2001 vyšla Manovichova kniha The Language of New Media, zdálo se, že v mnoha ohledech nepostihuje nejdůležitější charakteristiky internetu a autorovi bylo vyčítáno, že se příliš soustředil na vizuální formu, případně změny v oblasti filmu. (30) Stojí za to zopakovat si Manovichem uváděné charakteristiky – web 2.0 dává mnoho příkladů jejich naplnění v praxi. Numerická reprezentace: s ní úzce souvisí možnost média programovat. Manovich to ukazuje na příkladu filtrů, jimiž lze zbavit fotografii šumu, ale důsledek lze vidět i ve všech dnešních populárních mashupech (Yahoo Pipes jako možnost naprogramovat si filtry a aplikovat je na různé zdroje). Zároveň se v informatice prosadilo objektové programování, a tak se tato média a programování setkávají na půli cesty (31): John Battelle si všímá výmluvného detailu – i když to Google opakovaně popírá, lze jej považovat za mediální spolenost. Sem patří i těžko uchopitelná pátá charakteristika: transkódování. Není to jen převod či přeformátování (v původním slova smyslu), ale bod setkání logiky kultury s logikou počítače, technologie. Tento bod je nestálý a může se měnit velmi nenápadně: zatímco konvence řady uživatelů je používat pouze jedno okno internetového prohlížeče přes celou obrazovku, nejedná se o nic „přirozeného“, ale přizpůsobení se nabízené možnosti. Vznik ASCII grafiky (32) je dobrým příkladem přizpůsobení se kultury technologii (malá kapacita a rychlost sítě neumožňovala přenos grafických souborů).

Další z charakteristik, automatizace, stojí např. za úspěchem last.fm: po nainstalování plug-inu se data odesílají, vyhodnocují, a dokonce automaticky vznikají stránky podle nových tagů (33) (např. když vyjde album, vytvoří se u daného umělce stránky odpovídající novým skladbám). Manovich v této části zmiňuje také vyhledávání obrázků a videa: dnes mnohem zásadnější problém, než v roce 2001. (34) Modularita a variabilita jsou pro web 2.0 základem. Kombinace dat z různých webů, přizpůsobení obsahu na míru (ať už je to možnost „uspořádat“ si stránku dle vlastního uvážení, např. výběrem preferovaných zdrojů nebo měnit libovolně její vzhled), agregátory striktně oddělující vzhled od obsahu. Manovich mluví i o možnosti aktualizací obsahu (dnes se již ani neuvědomujeme, jak samozřejmé je, že jsou např. zprávy aktualizovány a stránky se neustále mění, ať už zpravodajství nebo encyklopedie) a škálovatelnosti (např. tři různé velikosti obrázku, které se z původního originálu vytvoří automaticky – což je populární vlastnost serveru flickr). Zde uvádí jako metaforu mapy a jejich různá měřítka, míru detailu: z metafory se stala realita, protože Google Maps (a u nás např. server Seznamu Mapy.cz) demonstrují základní web 2.0 principy – otevřené prostředí vybízející uživatele k vlastním úpravám, AJAX, umožňující si mapu přiblížit a volně se po ní pohybovat a propojení map s vyhledáváním.