Ve své práci jsem se zabýval službami, které vznikly vesměs v USA (last.fm se sídlem ve Velké Británii je jednou z vzácných výjimek). Všechny si našly své příznivce i u nás, ale až na YouTube a vyhledávač Google (a v posledních měsících MySpace) se v ČR zatím nedostaly do širšího povědomí internetové veřejnosti. Z toho plyne jejich malá použitelnost pro ty uživatele, kteří hledají lokální obsahy. Web 2.0 ze své podstaty vyžaduje participaci co možná největšího počtu uživatelů. Primárním problémem je tak jazyková bariéra a paradoxně relativně velké množství českých internetových služeb (i Google se začal oproti Seznamu výrazněji prosazovat až po lokalizaci do češtiny), které udržují uživatele v přesvědčení, že vlastně mají vše, co potřebují.

České web 2.0 projekty jsou pak v situaci, kdy jejich přirození early adapters (studenti, programátoři) už využívají mezinárodní služby a české (méně dokonalé) varianty je odrazují: ať už slabším provedením nebo prostě nedostatečným počtem přispěvatelů, kdy stačí několik nezkušených jednotlivců a služba je zavalena bezcenným obsahem. (138) A zatímco v mezinárodním měřítku je konkurence přínosná, ve chvíli, kdy už se nějaké řešení v ČR objeví, a nevytvoří si rychle „monopol“ na český trh, fragmentace spolehlivě škodí všem. Právě to se stalo českým variantám del.icio.us / diggu, když vznikly minimálně tři podobné projekty: linkuj.cz, jagg.cz a bookmarky.cz – a ještě je zde konkurence v podobě zahraničních serverů.

Anglické (myšleno s rozhraním v angličtině) služby také často vznikají s tím, že jejich autoři doufají v to, že jejich investice do práce se jim vrátí v případě úspěchu mnohanásobně, příklady YouTube i dalších startupů, které koupily velké firmy, táhnou. V ČR tyto projekty obvykle vznikají z prostého ndašení zúčastněných, kteří na nich pracují ve volném čase. A jelikož se jedná obvykle o programátory, kteří kromě toho mají i svá běžná zaměstnání, nemohou se jim věnovat na 100%. Ovšem web 2.0 služba, která není neustále aktualizována a vylepšována, nemá šanci na úspěch.

Jedinou oblastí webu 2.0, která na našem trhu získala pozornost investorů, jsou videoservery. Zde se ovšem podle mého názoru tvůrci dopustili několika chyb. Stream.cz chtěl být od svého počátku něčím víc než jen YouTube – internetovou televizí. Jakoby její tvůrci nevěřili, že se dá stavět na příspěvcích uživatelů. Žádná úspěšná video služba typu YouTube se nesnaží vytvářet primárně vlastní obsah: je to velice drahé a návratnost je minimální, zvláště nepodaří-li se udělat obsah výjimečně kvalitní – což se v tomto případě nestalo. (139) Ale i kdyby byly všechny pořady dokonalé, stále jde o firmu, která má téměř tolik zaměstnanců jako YouTube ve chvíli, kdy měl milionovou návštěvnost, a Stream.cz ji má okolo 10-15 tisíc lidí denně.

Proto si myslím, že možné cesty k úspěšným web 2.0 projektům v ČR jsou tři: lokalizace mezinárodních projektů (jak to ukazují české projekty Googlu), případně jejich licencování (iDnes pro svůj portál klikni.cz získalo licenci Gmailu). Nebo vyvíjet aplikace od počátku překračující hranice Česka (samozřejmě může existovat česká jazyková mutace). Jedním z mála podobných projektů, o kterém vím (a to díky zájmu v zahraničí, nikoliv primárně z českých zdrojů), je rozšíření pro Mozilla Firefox nazvané AllPeers, vyvíjené česko-anglickým týmem v Praze (sídlo společnosti je ovšem v Londýně). Jde o sofistikovaný doplněk pro rychlé sdílení souborů mezi uživateli. Ti si mohou tyto soubory (ale také třeba odkazy) posílat, prohlížet, komentovat, a psát si zprávy. Fakticky se tak vytváří miniaturní soukromé sdílené sítě.

Poslední a podle mého názoru do budoucna nejpravděpodobnější možnost spočívá v přidávání „web 2.0 prvků“ k již existujícím službám. Stejně jako v celosvětovém měřítku vítězí velcí poskytovatelé díky velkému množství uživatelů, i u nás se ukazuje, že to budou právě portály či servery s již velkou a aktivní uživatelskou komunitou, které mohou z tohoto vývoje nejvíce těžit. Seznam a Atlas již poskytují API k svým mapám a mají relativně velké portfolio existujících funkcí i dostatek kapacit na vývoj (který přitom vzhledem k možným ziskům není až tak enormní). První kroky jsou ovšem vidět spíše na poli reklamy (Sklik) nebo blogů (které slouží jako ideální web 2.0 „podhoubí“ tím, že aktivizují a vytvářejí komunitu). Jako další možní hráči se nabízejí server LibimSeTi.cz nebo csfd.cz (Československá filmová databáze – která již nyní disponuje na tuzemské poměry neuvěřitelným množstvím unikátních dat, která přímo volají po zavedení „sociálních“ funkcí, tak jak to má např. americká služba Flixster).

I v zahraničí se většina web 2.0 služeb nestala mainstreamem, a přehled o všech novinkách si udržuje pouze relativně úzká skupinka nadšenců, proniknout mezi nejširší veřejnost se povede maximálně desítkám stránek a přitom jich existují tisíce a neustále další přibývají. Převedeno na české prostředí: skutečně aktivních zájemců ochotných zkoušet a udržovat si přehled o celosvětovém web 2.0 boomu jsou maximálně stovky. A na tom se české služby staví těžko.

Ještě jedna oblast webu 2.0 v ČR dle mého názoru výrazně zaostává za světem: a tou je long tail internetových obchodů. E-shopy sice už i u nás přibývají, ale dosud zde nevznikla žádná „česká eBay“, a v podstatě ani Amazon (Marketplace), který by umožňoval menším firmám využít své zavedené značky a know-how. (140) Svůj podíl na tom jistě má i tristní stav českého bankovnictví, kdy vlastnictví embossované karty je spíše výjimkou než pravidlem (a i poplatky jsou vyšší než jinde).