Dnešní svět je utvářen za pomoci digitálních technologií. Od maličkostí všedního života až po fungování velkých korporací; od metropolí západní civilizace až po místa takřka nedotčená civilizací – digitální svět se všemi z toho plynoucími důsledky se stal za posledních 15 let realitou. Nejde jen o počítače (a rozhodně nejen o ty viditelné), i když ty se podílejí na této změně nejvýrazněji. Předpovědi futurologů z 60. či 70. let dnes působí úsměvně, ať už šlo o utopické scénáře, podle nichž by dnes byly obydleny planety sluneční soustavy a všichni by byli bohatí, nebo katastrofické popisy predikující kolaps civilizace.

„Předpovídat budoucnost“ není jednoduché, ale zachytit budoucnost, která se odehrává před našima očima v přítomném okamžiku a ve chvíli se stává historií, není o mnoho jednodušší. Marshall McLuhan píše o „zpětném zrcátku“ (1), které nám znesnadňuje správně pochopit účinky nového média, protože jej pozorujeme optikou těch předchozích. Věřil, že příští generace se již v elektronické civilizaci bude orientovat. Snad je pravda, že dnes už dokážeme zkoumat vliv televize na diváky a sociální realitu, ale tohoto bodu jsme dosáhli až po mnoha letech. Internet se stal pro běžné uživatele přístupnějším v polovině 90. let, a rychlost jeho nástupu a získání velmi silné pozice v konkurenci jiných médií nemá obdoby. Rok 1996 je z hlediska zkoumání hypermédií dávnou historií, knihy z téže doby se staly artefakty, v mnoha ohledech mající dnes již spíše sběratelskou hodnotu.

Jak zkoumat něco, co se vám mění tak rychle pod rukama, že než dopíšete seriozní práci, polovina vámi zkoumaných objektů může docela zmizet nebo alespoň k nepoznání se změnit? (2) Z toho logicky plynou i problémy metodologické a nedostatek pramenů, jež by byly zároveň aktuální a „ověřené“.

Ve své bakalářské práci jsem se věnoval poměrně úzkému tématu „net artu“ - umění na internetu. Za tři roky, jež uplynuly od dokončení mé práce, se těžiště zájmu internetových umělců posunulo opět jinam, a také se ukázalo, že „net art“ se stal již spíše historickým pojmem, dějinným momentem. V okamžiku jeho prosazení do povědomí uměleckých institucí ztratil auru novosti a jedinečnosti, a tvůrci, jež se mu věnovali, zamířili opět jinam, na další virtuální hranici, do ještě neprozkoumaných míst.

V úvodu ke sborníku New Media, Old Media (3), si Wendy Hui Kyong Chun všímá posunů, jimiž během posledních 15 let prošlo slovní spojení „new media“. Nejde jen o lakonické konstatování Lisy Gietlmanové a Geoffreyho Pingree: „všechna média byla jednou nová“, ale i o fakt, že pokud se terminologie teprve ustaluje, nejde zdaleka jen o záležitost odbornou: v případě nových médií / digitální kultury / kyberkultury – jde možná mnohem spíš o důsledek módních vln, zájmu novinářů, grantová řízení a podobně. Proto je nutné brát s rezervou i samotný termín „nová média“, jelikož obvykle nejsou nová, a není tak docela jisté, zdali se jedná o média, nebo jde spíš o popis změn, než médií. Zároveň by nás ale zápas o přesnou definici neměl odvádět od skutečnosti, souznící s McLuhanovou představou zpětného zrcátka, jež ovšem s rostoucí rychlostí technologických změn dostává mnohem ostřejší obrysy: média (a proto i společnost) se mění stále rychleji a my tuto změnu neumíme dostatečně reflektovat. Během posledních deseti let: mobilní telefony, internet, internetová telefonie, digitální televize a rádio, nové generace datových nosičů (CD, DVD, flashdisky), bezdrátové připojení... To vše v dosud nevídané rychlosti a v širokém (územně i demograficky) měřítku. Nejde jen o „new media“, ale i o televizi, rozhlas a tisk, jejichž fungování doznalo také obrovských změn, zcela jinak také vypadají možnosti dosahu jednotlivých médií, jinak fungují i po ekonomické stránce. Rychlost a šíře změn v mediální praxi podle mého názoru během uplynulých 15 let výrazně předstihla schopnost teoretiků zevrubně popsat a prozkoumat sledované změny a zjistit z toho plynoucí důsledky. Oblast výzkumu roste takovým tempem, že její pokrytí ani není možné. Neexistuje až na výjimky literatura zachycující nejnovější posuny a často ani dostatečně věrohodná data.

Ve své práci bych se chtěl zaměřit na zcela současný internetový fenomén, který se objevil (nebo spíše – byl pojmenován) v roce 2004, a v ČR se o něm mluví (a to na rozdíl od USA stále jen v úzkém kruhu specialistů, i když o jeho představitelích již panuje relativně slušné povědomí) až od počátku roku 2006, přičemž rozsáhlejší výměna názorů mezi publicisty i laiky, jež se specializují na nové trendy na internetu, se rozpoutala v září a říjnu 2006. Web 2.0 – označení, které vymyslel Tim O'Reilly, aby popsal nové trendy ve vývoji internetových aplikací, se stalo jedním z nejskloňovanějších od dotcomového krachu v roce 2001. Mnozí jej odmítají uznat, protože je vágně definované, spojuje někdy vzájemně se protiřečící trendy a jako nové zahrnuje i trendy, jež jsou na internetu přítomné od jeho prvopočátku. Ale i tyto velmi ostré polemiky o samotné pojmenování naznačují, že se „něco děje“ a ať už byl původní význam termínu „webu 2.0“ (nebo motivace jeho tvůrců a rozšiřovatelů) jakýkoli, povedlo se jim vyvolat zcela reálný zájem, jak mezi internetovou veřejností, tak mezi investory, kteří rádi slyší o úspěchu služeb, jež bývají nejčastěji označovány za představitele web 2.0.

Nejprve se budu snažit osvětlit samotný termín web 2.0, tak jak jej chápou různí autoři, i jak jej pro účely této práce definuji já. Protože se zde neobjevil „jen tak“, budu se v několika bodech odvolávat na předjímání jeho výrazných rysů ještě před jejich uskutečněním, ale nebude se zabývat historií hypermédií či internetu; na toto téma je již literatury dostatek. Zde bych chtěl vytyčit klíčové pojmy, charakteristiky, jež jsou pro projekty s přídomkem web 2.0 typické. Patří sem změna komunikačního modelu (nástup many-to-many), vytváření obsahu koncovými uživateli (wiki systémy), reputační systémy, rozmlžení hranice autor/čtenář, nebo proces demasifikace, spolu se zaměřením na oblast long tail (dlouhého chvostu) a další vlastnosti. Zkoumání jejich praktického uplatnění pak bude tématem následující části.

Zde jsem vybral několik case studies, jež jsou zaměřené na seznámení s weby (či spíše aplikacemi), které jsou považované za reprezentativní příklady v různých oblastech. Rozhodl jsem se zařadit následující projekty: del.icio.us (sdílení odkazů), myspace.com (hudba a videoklipy, komunitní server), last.fm (hudba, internetové rádio), youtube.com (videoklipy) a rodinu projektů firmy Google (Google – jako vyhledávač – sice nelze označit přímo za web 2.0, ale celkovým přístupem napomohl jeho rozmachu jako žádná jiná jednotlivá společnost, a pod hlavičkou Googlu dnes vzniká mnoho web 2.0 projektů). Ačkoliv asi nelze najít aplikaci, která by v sobě shrnovala všechny vlastnosti, jež jsou webu 2.0 přisuzovány, u každého příkladu se nám jich několik objeví, a to jako hlavní a vedlejší vlastnosti.

Po uvedení těchto příkladů z praxe následuje stručné shrnutí situace v ČR. V závěru se budu věnovat zobecnění uvedených trendů v širším společenském kontextu, možnostem a rizikům, které jsou s webem 2.0 spojené, a směrům možného výzkumu.