přál bych si být vodou – ale jsem vzduch
přál bych si být porsche – ale jsem fiat uno
přál bych si být ateliérem – ale jsem bufet
přál bych si být – ale jsem jen přání…
(lehce nervózní, někdy 2002?)
přál bych si být fotografem nebo básníkem, zvlášť dnes. abych jen tak mimochodem, s lehkostí toho, kdo umí, vystihl tu nejhezčí fasetu dnešního dopoledne.
ať už by to byly smutné usychající kaštany proti zářivě modré obloze
ženská z údržby parků která poslouchá pravoslavného mnicha co den co den stojí před porodnicí a deklamuje z bible
kavárna se stoly na rohu ulice kde se před obědem dnes pije koňak
krásné domy obrostlé psím vínem s akáty v zahradě
co je to za město, co je to za zemi?
a pak si člověk říká, mít v těchto dnech jiné zaměstnání než v
kavárně je vážně zoufalství. chcete mě? mám zkušenosti z anglie a jsem komunikativní!
bohužel nejsem básník a tak musím brát odjinud:
Na cestě do hor Soraksan jsem potkal
mnicha, jenž v horách Kägolsanu byl.Ptal jsem se, co tam podzim ozdobil
a jako barvou listy klenů protkal.Padá tam jíní, řekl, dny se chvějí,
a to je čas, kdy je tam nejkrásněji.(autor neznámý, starokorejská lyrika v překladu o. vyhlídala)
nejsem ani fotograf, a tak beru zase odjinud. kombajn už nahrál galerii fotek z velké británie. a hodně mě dostala tahle. je to večerní glasgow, ten maník s červeným baťohem v popředí jsem já ;) a mraky opravdu nejsou dodělávané na počítači…
a úplně na konec: nejsem ani hudebník, ale říkal jsem si, že bych tu mohl občas hodit něco, co málokdo zná ;) takže:
np: lackluster / kahvi – 07/10/99