:: i wish i was a kranfahrer

dlužím to sám sobě: až se budu zpětně dívat, jak vypadal můj život, rok 2010 bude snadné na blogu přečíst rychle. ale přitom si nemyslím, že bych neměl co říct a už vůbec ne, že bych se nudil a nic se nedělo. tenhle příspěvek už víc než měsíc upravuju, doplňuju a pořád jsem ho nemohl publikovat. tak už…

na co nechci zapomenout:

1) cestování

na přelomu listopadu a prosince jsme ve velmi speciální sestavě odletěli přes Paříž do Karibiku. v Praze na letišti poslední brčko na cestu, začínalo právě sněžit a já se z kocoviny po Křišťálové lupě (nebylo to špatné, Vltava hrála jen pro nás) proklimbal do Paříže – mí přátelé z píár podsvětí na tom nebyli o moc líp… druhý den se k nám připojil @michalberg a za sedm hodin jsme byli na ostrově St.Martin. pro mě poprvé na západní polokouli! teplo, moře, karibské nápoje, vlastní vila a skvělá parta – mazec. krásné pláže, velké plány, kultovní Maho Beach, kreolská kuchyně a samozřejmě úžasná svatba na ostrově Anguilla, kde jsem byl Veronice za svědka. nezapomenutelná záležitost. napsal bych toho i víc – ale nechám si ty texty pro budoucí affiliate na prodej dovolené v Karibiku :) již z místa jsem nahrál pár fotek na posterous – s kamarády v karibiku. po cestě zpátky jsem si užil sněhovou kalamitu v Paříži, kde jsem zůstal na velmi inspirativní konferenci LeWeb.

silvestr jsme si dali s brněnskou kru v Karlově (Jeseníky). speciální zmínku zaslouží fakt, že jsem vůbec nebyl na lyžích ani na snowboardu a zároveň se mi zadařilo být tři dny offline. další výlet s touhle kru byl ještě jeden z posledních krásných podzimních dnů na Pálavě (romantika!) a taky na jaře na Vysočině; brněnské gastroakce ani nepočítám (hlavně proto, že mi jich většina utekla)… je sympatické, že tak nějak držíme pohromadě přes všechny změny, které se ani nám s věkem nevyhýbají…

na začátku února jsem pro změnu s partou, co jsme byli loni v březnu v Sýrii, letěli z Ženevy do Izraele. osvědčený horský vůdce Aleš vše jako obvykle bezvadně naplánoval a varoval mě, že pas se syrským vízem není v Izraeli úplně nejlepší nápad. no nechtělo se mi zařizovat nový, tak jsem to risknul. přílet do Tel Avivu = zdržení asi 20 minut. Tel Aviv / Jaffa – výlet po pobřeží, polské bohoslužby, česká hospoda (zejména jídelák super), ruští přistěhovalci… druhý den ráno odlet od Eilatu (zdržení tak 40 minut, pro všechny), přesun pěšky na hraniční přechod (co se jmenuje na každé straně úplně jinak), v jordánské Aqabě jsme si půjčili líný peugeot, namočili se v rudém moři a dojeli na dosah saudského mobilního operátora. potom Wadi Rum, večer jsme zakempovali vedle starověkého města Petra – kde došlo k památné situaci: naše kamarádka Petra s pivem Petra ve městě Petra. druhý den pořádný výšlap do skalního města – je to dechberoucí podívaná, ale za šest hodin jsme to sotva proběhli… z Petry jsme vyrazili k mrtvému moři, ale koupání už jsme nestihli :( příště! místo toho jsme si zajeli do hlavního města Ammánu, kde jsme se potkali s Basheerem (dík za kontakt, chleba!), který nás vzal na pivo (což není tak samozřejmá věc, když chcete točené) a dokonce nás pozval. Basheer strávil skoro rok v Brně, takže jsme mohli pokecat o našich oblíbených místech (třeba Clubwash, kde jsem měl krátce poté velmi vydařenou narozeninovou oslavu). z Ammánu jsme se vydali zpět do Izraele (na hranicích hafo ozbrojenců a moje razítko mi vyhrálo asi 40 minut navíc), víceméně rovnou do Jeruzaléma. zvláštní místo, to tedy jistě. není to až tak extra pěkné, jako zajímavé. obchodníci se suvenýry – byznys je byznys – prodávají jak trička Don’t worry, be Jewish, tak Free Palestine. ruské babičky běhají po Via Dolorosa, židovští poutníci z celého světa se modlí u Zdi nářků (taky jsem tam strčil vzkaz), místní muslim felas plánují, jak spláchnou sionisty do moře. intenzivní pocit střelného prachu zesiluje, když se člověk kouká na izraelské slečny v maskáčích (kdo má rád holky v uniformách, tak si fakt přijde na své). bazilika Božího hrobu je jako tržiště všech možných křesťanských denominací a hodně kýč. no a pak už rychle zase zpátky domů. určitě bych se tam rád někdy vrátil – a pobyl tam třeba týden u nějakých místních lidí…

vzhledem k tomu, že tyhle dva mezikontinentální výlety jsem absolvoval bez Laďky, která byla místo toho půlku ledna na Filipínách (bráchovi na svatbě), rozhodli jsme se i pro společný výlet, kterým byl prodloužený víkend v Bari (Hančiny fotky). město je to na turisty relativně nepřipravené (ono tam toho kromě starého centra s normansko-švábským hradem a kryptou s ostatky sv. Mikuláše taky moc není), ale měli jsme super ubytování, nadlábli se těstovin a pizzy a měli radost z větru od moře :)

co plánuju na další měsíce? velikonoční Budapešť nevyšla, ale je před námi velký výlet přes Kodaň na Island na přelomu června a července. potom snad do Polska k babičce. a dál? na podzim mám na výběr ze dvou skvělých týmů a destinací: ještě jsem se nerozhodl – Kolumbie i irácký Kurdistán, oboje to zní velmi lákavě :)

2) hudba/filmy/knížky

moc toho nebylo, ale koncert Jaga Jazzist byl excelentní. objevil jsem super mashupy od týpka, co si říká Faroff, stáhl jsem si také album od slavných mashupistů Go Home Productions – This Was Pop. no a jinak jsem poslouchal téměř neustále 8tracks, takže se můžete podívat na moje oblíbené mixy – užijte si to, jsou to hodiny a hodiny super muziky. z domácí scény přišlo překvapení nečekaně od sestry, která mi doporučila svoje kamarády Nebeztebe – mají zatím jen demo (volně na Bandzone), ale líbí! v dubnu jsem po dlouhé době viděl Tomáše (který nedostal Českého lva za hudbu k filmu Pouta – který jinak zaslouženě vyhrál) na koncertu Urbandu. paráda, jako vždy. a poslední hudební doporučení – nové album Underworld.

inu, do kina se dostanu jednou za uherský rok. ale zašli jsme na Všemocný a líbilo se mi to – skvělá kamera a dobří herci, jen ten scénář mohl být trochu promyšlenější a bylo by to opravdu super. mrazivě pobavili Čtyři lvi, film o tom, že s bandou břídilů se plánuje teroristický útok hrozně těžko. taky jsem byl naprosto nadšený z nového počinu BBC – seriál Sherlock má zatím jen tři díly (další tři se ale plánují), ovšem spíš je na místě brát je jako tři televizní filmy (a pouze ten první je parafrází na původní detektivku, druhý a třetí jsou zcela originální, i když si z sherlockovského kánonu vypůjčily některé prvky). jinak seriály moc nestíhám – ani čtvrtou sérii Californication jsem zatím nedokoukal a u Mad Manů jsem zaseklý skoro na stejném místě jako v době psaní předchozího příspěvku ;) dvakrát jsem byl v Bio OKO – nejprve při příležitosti premiéry filmu Mgr. Radovan Kaluža (měl jsem tak trochu něco do činění s afterparty) a minulý víkend jsme byli zase na dokumentu: Banksyho mystifikaci Exit through the giftshop (pokud jste fim viděli, mrkněte na obsáhlý článek – a hlavně první komentář – proč jde o prank?).

ke svátku jsem dostal K moři Petry Soukupové a předtím jsem si přečetl Rudišův Konec punku v Helsinkách. oboje je slušná depka – ale ani jedno zatím není ten generační román, co na něj pořád čekám. na nyxu jsem si domluvil výměnu – za McCormacovu Cestu jsem dostal poslední překlad Pelevina: Svatá kniha vlkodlaka je hodně šílený mix filozofie, popkultury, Ruska a chaosu. za recenzi jsem dostal reading copy super norské detektivky Nemesis (napsal Jo Nesbo). loni jsem byl nadšený ze Superfreakonomics, tak jsem si letos půjčil i první díl, Freakonomics (a zjistil jsem, že vyšla už i česky, s dementním názvem Špekonomie). na prosincové konferenci jsem byl unesený z představení (přednáškou se to nazvat ani nedá) Garyho Vaynerchucka, takže jeho nový titul Thank You Economy byla jasná volba :) ale nejdřív jsem ho půjčil svým studentům: učil jsem tento semestr na UISKu kurz Social Media Marketing and Monitoring (rovnou anglicky, abychom měli něco na přilákání Erasmus studentů) – v oné posterous skupině najdete mimo jiné prezentace studentů o zajímavých knížkách, jejich tipy na dobré FB stránky a další věci… pro příště ale vím, že prezentace musí mít jiný formát – protože všechny jsou/byly poněkud na jedno brdo. a přitom je zajímavé pozorovat, že je očividně většina z lidí, co se točí kolem social media (a rozpočtů na ně), asi nečetla – nebo nepochopila.

nejen pro ně je určena kniha Social Media Metrics (Jim Sterne), k níž jsem teď dodělával odbornou korekturu. několikrát jsem proklel překladatele, který si nebyl schopný dohledat základní terminologii. knížka je to sice skvělá, ale její praktičtější část je pro lokální prostředí nepoužitelná. téma měření sociálních sítí je něco, čemu se plánuju věnovat trochu víc – praktické zkušenosti plynoucí zejména z práce na Ataxo Social Insideru mě přesvědčují, že to je skutečně potřeba.

3) prac0r

no a vlastně možná dobře zmínit: v prosinci Ataxo – můj zaměstnavatel – koupil svou největší českou konkurenci, H1.cz. v rámci slučování týmů a rozdělení původních klientů jsem získal spoustu nových zajímavých kolegů (jsem si skoro jistý, že nikde není tolik uživatelů Twitteru a Foursquare jako v našich nových fešáckých kancelářích v Holešovicích), ale taky jsem se formálně přesunul právě do hájedničky (kdyby někoho zmátla informace o změně zaměstnání na LinkedIn – kde mám už přes 500 kontaktů a posunul jsem se na level docela solidního networkera). ale kdo mě znáte, víte, že myšlenky na vlastní business projekty mě ne a ne opustit :) prostě mám pořád příliš dobré nápady – a slabou vůli je realizovat :)

taky jsem na pár konferencích vykládal – brněnském PARTSIPu, vsetínském BarCampu, v Ledči na Národním semináři (tzv. „náser“) NAKLIVu (zbožňuju ty knihovnické zkratky!) a na pražském MediaTalk (vtipná prezentace v angličtině o social business – feat. Dilbert a South park included!). pár dalších příležitostí je přede mnou, třeba konference Sociální média ve finančních službách. napsal jsem pár článků (zajímavý je myslím třeba ten o českém twitteru a o prvním máji) a přemýšlel nad tím, jakým směrem se vydat dál. když to vezmu kolem a kolem, moc toho neumím a moje hlavní výhoda je můj sociální kapitál – když se mě lidi ptají o pomoc, jde většinou o hledání doporučení. to mi docela jde – co teď potřebuju, je, aby o tom věděli nejen lidé u nás, ale i v zahraničí. další postupný cíl je tedy opravdu se ponořit do konverzace se zajímavými lidmi (nejen) z oboru a věnovat tomu dost času a energie. nevím, jestli se mi to podaří, ale chtěl bych to alespoň vyzkoušet.

4) kámíci, já a tak

snad je to jen nějaká vlčí mlha, ale nějak mi přijde, že začínáme pomalu dospívat. přibývá okolo mě dětí, hypoték, zdravého životního stylu. ani já jsem neodolal, a aby mi tělo úplně neatrofovalo, naordinoval jsem si měsíční docházku na Bootcamps – čtyři týdny, vždy v pondělí, středu a pátek na půl sedmou do Stromovky, kde nám tréneři dávali do těla – abych se tam necítil úplně nemožně, domluvil jsem se s Mírou a Jardou (a do toho si stejný termín vybrala moje kolegyně Eliška). a stálo to za to – nakonec jsem ten měsíc dal s pouhými dvěma absencemi a na závěr zvládnul i běh delší jak 8km. super.

ale ještě víc super je to, že si začínám připadat skoro dospěle. když jsme s Laďkou viděli film Občanský průkaz (není vůbec zlý), snad nejvíc mě zasáhlo uvědomění, že před 40 lety bych si ten luxus posledních 10 prožitých (a do značné míry prozevlovaných) let těžko mohl dovolit. naši rodiče se brali o tolik dřív, my jsme se jim (ok, já se sestrou zrovna ne – ale obecně to platí, rozumíme) narodili většinou mnohem dřív… nikdy jsem si to předtím tak palčivě neuvědomoval, vlastně velký respekt, že to tak mladí tak zvládli (většina z nich). ale je asi na čase dospět – za necelý rok mi bude třicet, čili už bych snad mohl ;)

a moje výhoda – nejsem na to sám. ten půl rok (tedy už o trošku víc), co jsme s Laďkou, byl prostě úžasný. nejlepší na tom je asi to, že to má pořád vzestupnou tendenci. od našeho říjnového výletu do slovinska, kdy jsme se vlastně ještě nesměle oťukávali – až po dnešní dny, kdy nám začíná být zatěžko vidět se většinou jen přes víkendy (vždycky se těším moc – proto mě taky můžete potkat v Brně ještě o něco častěji než dřív)… a říkám si – pořád jsem vyhlížel ten konec světa, ale kdyby to mohlo ještě pár (desítek) let počkat, byl bych vlastně docela rád.

a touto nepříliš duchaplnou myšlenkou se s vámi loučím, pokud bych se zase dlouho neozval, doufám, že to znamená, že se mám pořád tak dobře. i vám – přeji blaho.