The Art of Travelling – this time my notes are only in Czech. If you are interested about the book or writer, check his page: http://www.alaindebotton.com – if you are interested about my travels around Iceland, at least there is a photo gallery on Laďka’s Picasa.
—
Umění cestovat. Nesouvislé poznámky ke knize Alaina de Bottona a červencové výpravě do Dánska a na Island. Tak trochu jiná recenze. Část první.
Skoro v každém profilu mám nějakou variaci na „rád cestuji, on-line i off-line“. Hlásím se tedy přímo k tomu, že jsem příznivcem cestování. Co přesně to ovšem znamená? Kniha Umění cestovat mě motivovala k tomu, abych se nad tím sám znovu zamyslel a podíval se na své cestovatelské zážitky z docela jiného pohledu než obvykle.
Kapitola první: O očekávání
Nejprve si vymezím, že cestováním není například cesta do práce nebo pravidelné dojíždění z města do města (např. kvůli rodině). Jsou to výpravy zbytné, které podnikáme kvůli nim samotným a zážitkům, které očekáváme. Z tohoto hlediska může být výpravou jak cesta na Island, tak návštěva Jižního města. Alain de Botton se zamýšlí nad motivací. Tvrdí, že nejčastěji je to prostá nespokojenost s místem běžného pobytu, rutina (až nuda) a touha zažít něco jiného. Tuto neurčitou touhu dále podněcují cestovní kanceláře a všichni podnikatelé v turistickém průmyslu, když nám servírují archetypální obrazy ráje na stříbrném podnose: kýčovité západy slunce na stříbřitých plážích, letní či zimní scenerie alpských velikánů a podobně. Každému, co je libo: od nedotčené přírody, přes hrady a města až po monumenty spíše děsivé – sopky, pouště nebo džungli.
Čtenář zvyklý ve všech jiných oblastech svého života postupovat s notnou dávkou obezřetnosti a skepse se při pohledu na ně [palmy a písčité pláže] navrací do jakéhosi stavu prapůvodní nevinnosti a optimismu. Touha, kterou dotyčná brožura vyvolala, je dojemným a zároveň komickým příkladem toho, jak lidské plány (a dokonce i celé životy) mohou být ovlivněny těmi nejprostějšími a nejméně prozkoumanými obrázky štěstí; jak pouhý pohled na fotografii palmy sklánějící se v tropickém vánku může být příčinou zdlouhavé a ničivě nákladné cesty.
Idylka – skoro půlnoc a my s duhou u vodopádu Selfoss, severní Island
U některých známých podobné vytržení vyvolávají i speciální akce aerolinek, kdy je možné procestovat 5 evropských měst a nezaplatit nízkonákladovým leteckým společnostem více než pár desítek euro. Já ovšem jel na Island a do Dánska s jinou motivací: chtěl jsem tuto cestu podniknout kvůli své přítelkyni, pro kterou to byl sen spojený s náklonností k severské kultuře. Ale to bych předbíhal a dostal se do sedmé kapitoly.
De Botton dále píše o pro mě dosud neznámém francouzském autorovi, J. K. Huysmansovi, který ve své knize Naruby představuje jako hlavního hrdinu dekadenta des Essienta, který se vyhýbá společnosti (ta jej odpuzuje svou nedokonalostí a průměrností), ale při četbě Dickense podlehne vábení a chce vidět Londýn. Nakonec ovšem zůstane jen u návštěvy anglického vinného sklípku a hospody v Paříži – na samotné cestování se všemi jeho trampotami raději rezignuje, zejména proto, že se bojí zklamání. I my často zapomínáme, že mezi bodem A a B nás čeká celá řada situací a vjemů, které jsme si neplánovali. Jako bloudění předměstími Kodaně ve snaze pochopit místní ne zcela jednoduchý systém hromadné dopravy nebo přespávání na letišti, protože tak brzy ráno bychom se tam neměli jak dostat. Na Islandu jsme zase neplánovaně strávili první odpoledne v Reykjavíku, protože jsme čekali, než budou připravená vypůjčená auta.
A tak jsme si čekání zpestřili koupí čokoládového dortu v místním řetězci Bónus a nakrájeli jsme ho občankou ;)
Nám to ale obvykle nevadí, protože nás evoluce vybavila instinktem neustále uvažovat o tom, co nás čeká – namísto abychom se soustředili na to, co se právě děje. Mnohdy si tak neumíme naplno vychutnat přítomný okamžik, ale paměť nás zároveň milosrdně ochraňuje od pamatování si příliš mnoha podrobností, a tak zpětně cesta vypadá jako víceméně převyprávitelná příhoda, nikoliv jako sled dešťových kapek, nezajímavých staveb a na každém kroku se připomínajících puchýřů.
Kapitola druhá: O cestování
De Botton si v každé kapitole bere na pomoc průvodce – nejčastěji spisovatele a malíře – a své zážitky konfrontuje s jejich myšlenkami a názory. V kapitole O cestování jsou jimi Charles Baudelaire a Edward Hopper. Pojednává jednak o pnutí, které mnozí z nás mají s cestováním spojené – je tolik míst, které bychom chtěli vidět, že není snadné si vybrat, a již okamžikem výběru se dostavují pochyby, zda jsme dobře zvolili a neměli jsme raději jet někam jinam. A hlavně: sami před sebou stejně neutečeme. Jak napsal právě Baudelaire v básni Cesty (překlad Svatopluk Kadlec):
My cestou viděli jsme
bezpočet hvězd a vln, i zrádných úskalí,
a přes spoušť krutých ran, jež nepředvídali jsme,
nejednou jako zde jsme nudou zívali.
de Botton ovšem dále cituje T.S.Eliota, který o Baudelariovi napsal:
“…vymyslel nový druh romantické nostalgie,” píše T.S.Eliot, “poésie de départs, poésie des salles d’attente” (poezie odjezdů, poezie čekáren).” Člověk by k tomu mohl dodat snad ještě poésie des station-service (poezii čerpacích stanic) a poésie des aéroports (poezie letišť).
Kdo z čtenářů má rozsáhlejší zkušenosti s leteckou dopravou, jistě pochopí, co je tím myšleno. Letiště je svět zcela specifického charakteru. Je to místo mimo běžný čas a prostor, které v sobě skrývá obrovskou poetiku, je nabité příběhy, tavící kotel národů, povolání i tříd. Letištní personál žije na okraji zemí, letušky a piloti (a také ti, co cestují řekněme každý týden) pak v mezinárodní komunitě mimo běžné hranice národních států, kde se pohybujeme my běžní smrtelníci. Letadla pak představují vrcholný výtvor člověka, jak jednou uvedl Federico Díaz – jsou to katedrály konce 20. století.
Edward Hopper, druhý z průvodců této kapitoly, se zajímal spíše o hotely, dálnice a vlaky, de Botton soudí, že nám pomáhají odpoutat se od zažitých způsobů uvažování a dostat se do zvláštního stavu čisté mysli, odpoutání se od každodennosti. Mám také slabost pro vlaky, ale během naší cesty jsme si jich moc neužili – příměstské vlaky v Kodani (s wi-fi zdarma) připomínaly spíš lepší tramvaje a ani cesta do Malmö přes öresundský most (jeden z nejdelších na světě) netrvala o moc déle než půl hodiny.
Výhled z okna rychlovlaku Kodaň-Malmö
Kapitola třetí: O exotičnu
Jinakost nás přitahuje. Nová místa v nás povzbuzují představivost a de Bottona tak nadchne i natolik profánní záležitost, jako je navigační panel v holandštině na amsterdamském Schipholu. Já měl zas dětinskou radost z kodaňského metra, které jezdí bez řidiče.
Kodaňské metro bez řidiče…
Ale se slovem “exotický” si spojujeme obvykle spíše jiné země a jevy. de Botton se obsáhle věnuje Gustavu Flaubertovi, který byl fascinován Orientem (zvláště pak Egyptem a pouští) a neustále stavěl do kontrastu spoutanost francouzského maloměšťáka a ušlechtilého chaotického Araba, uhlazenou a organizovanou krajinu domácího venkova a barevné, intenzivní a kýčovité prostředí starodávných měst Egypta. I ten všudypřítomný svinčík bere jako plus:
“Včera jsme byli v kavárně, která patří k nejlepším v Káhiře,” zapsal si Flaubert několik měsíců po svém příjezdu do hlavního města, “a zároveň s námi byl uvnitř v jednom rohu osel, který sral, a gentleman, který chcal. Nikomu to nepřipadá divné, nikdo nic neřekne.” A podle Flauberta to tak mělo být.
Nadšení Egyptem bylo do značné míry dáno tím, že zde nacházel kontrapunkt toho, co doma nesnášel, není proto divu, když tvrdil, že se necítí o nic víc Francouzem než Arabem. Já nacházel na Islandu také to, co mi doma schází. Cizí lidé navzájem se na sebe usmívající, kemp, kde nemusí být závora a výběrčí, protože panuje důvěra, že ráno zaplatíte v 500 metrů vzdáleném informačním centru, liduprázdná krajina s větrem od moře, vůně jehněčí polévky a americké chromované koráby silnic s frajerskými poznávacími značkami. A v okamžiku loučení si sami pro sebe opakujete: tohle si chci odvézt s sebou. Obrázek reykjavíckého baru Hemma & Valda, pivo ve sklenici o objemu 1,2 l, pokec s Australanem Jamesem, co nám půjčil auta a byl couchsurfingovým mágem, a štamgasti, co všichni vypadali jak z nějakého severského filmu, to zůstává jednou z nejostřejších vzpomínek v mé paměti. A tou pravou exotikou, spíše než gejzíry a vodopády.
Horská planina s ovcemi ;)
