The Art of Travelling – this time my notes are only in Czech. If you are interested about the book or writer, you might check out a review by Danny Yee.
—
Umění cestovat. Nesouvislé poznámky ke knize Alaina de Bottona a červencové výpravě do Dánska a na Island. Tak trochu jiná recenze. Část druhá.
Kapitola čtvrtá: O zvídavosti
Touha po poznání, to je jistě motivace mnoha z nás vydat se do neznáma, zachytit a třeba pro ostatní popsat nové kraje. Někdy možná dráždím své spolucestující – rád se totiž zastavím u každé informační tabule a nasávám nové vědomosti jako houba. Jak funguje sopka? Byla tu před sto lety laguna? Kdy a kudy se plavili Vikingové do Ameriky? Beru všechno, speciálně je-li k tomu přidaná nějaké infografika. A na Islandu to byl ráj, ke každé pamětihodnosti vás navede dopravní značka “pozor, zajímavost”, a tak ani nevadilo, že jsme nebyli vybavení průvodcem Lonely Planet, jen místními brožurami, které dostanete zadarmo, takže jsou plné komerčního spamu. I mapu jsme měli tohoto typu – ale ta se nám zrovna líbila, protože na ní byli duchové a trollové – a taky skutečně zábavná “trivia” (velmož Gizur, co uprchl v sudu s jogurtem nebo ostrov, na který byste měli doplavat s pochodní v ruce za zpěvu hymny – abyste dokázali, že jste pravý Islanďan).
A nezůstalo jen u cedulí, spoustu jsme se toho dozvěděli v muzeu v Egilstadiru
De Botton v této kapitole trochu nostalgicky hledí do objevitelské minulosti a vypráví poutavě o slavných výpravách Alexandra von Humboldta, který šíří svého záběru i uznáním, kterého se mu dostalo, připomíná spíše nejúspěšnější velikány renesance. Uznejte sami:
Procestoval 15 000 kilometrů severního pobřeží i vnitrozemí a cestou nasbíral 1 600 rostlin a určil 600 nových druhů. Vypracoval novou mapu Jižní Ameriky na základě údajů z přesných chronometrů a sextantů. Studoval magnetismus Země a jako první objevil, že magnetická síla klesá s rostoucí vzdáleností od pólů. Jako první též popsal kaučukovník a chinovník. Zmapoval řeky a potoky spojující říční systémy Orinoka a Rio Negra. Měřil, jaký vliv mají tlak vzduchu a zeměpisná výška na vegetaci. Studoval příbuzenské rituály mezi obyvateli Amazonské nížiny a usoudil z nich na spojitost mezi zeměpisnou polohou a kulturními rysy. Porovnával slanost vody v Tichém a Atlantském oceánu a vypracoval teorii mořských proudů, vědom si toho, že teplotu mořské vody ovlivňuje více proudění než zeměpisná šířka.
Jenže Humboltdovi se to objevovalo, dnes už nám pro účely průvodce všechno zapsali, změřili, vysvětlili a seřadili do různých žebříčků, takže de Botton si při návštěvě Madridu zoufá, že už nic nového nemůže objevit a přitom jej nějak netěší nechat se unášet davem turistů po hlavní trase jen proto, aby si mohl odškrtnout co nejvíce položek na všeobecně uznávaném seznamu top 10 památek hlavního města Španělska.
I my jsme měli trasu naplánovanou tak, že vesměs sledovala známá místa, která naši šikovní spolucestující předem vytipovali, ba je i označili indexem úžasnosti (awesomness). Naše posádka sice občas do značné míry náhodně zamířila mimo tyto hlavní milníky, obecně jsme se jich však drželi. Na Islandu sice u nejslavnějších gejzírů nebo vodopádů potkáte hromady turistů, ale jinak je pro všechny pořád místa dost (mimochodem, letos to prý byla „česká sezóna“ – i my jsme skoro v každém kempu nějaké Čechy potkali). Třeba když jsme navštívili jiné nej- vodpoády (vodopádů, co mají nějaké nej, mají spousta a jeden je úchvatnější než druhý), konkrétně Selfoss a Dettifoss (nejmohutnější v Evropě), byla půlnoc, svítilo slunce, my jsme byli u vodopádu sami a viděli jsme nad ním duhu. Jak jsme uznali, Islanďané svoje značky “pozor, zajímavost” umisťují s rozmyslem a docela na ně můžete vsadit.
Slavný gejzír Geysir mimo provoz, toto je vedlejší Stokkur (a turistů dost)
De Botton přidává z Madridu zajímavý postřeh, že cestování na nás klade vysoké nároky v tom, že abychom si plně mohli vychutnat to, co je nám předkládáno, vyžaduje se po nás probuzený zájem o až příliš mnoho věcí najednou:
Když přijedeme na místo, kam už se možná nikdy nevrátíme, cítíme se povinni obdivovat tam řadu věcí, jež nemají jinou spojitost než zeměpisnou a jejichž skutečné pochopení by vyžadovalo kvality, které se málokdy najdou u jednoho jediného člověka. Na jedné ulici se od nás žádá zájem o gotickou architekturu a hned na druhé znalost etruské archeologie.
Přiznám se, že mám asi jasnou diagnózu žurnalisty: neví o ničem pořádně, ale ví něco málo o ledasčem. Dejte mi cizí téma a internet a napíšu vám druhý den průměrnou seminárku, která projde skoro na libovolném oboru. Ale také souhlasím s tím, že byste pro samé hledění do průvodce neměli zapomenout podívat se na to, co reálně vidíte před sebou. A nechat se inspirovat ke kladení zajímavých otázek, které by vás jinak nenapadly. Tím se dostanete o úroveň výš oproti sbírání odznáčků za každou z top 10 památek a splnění bobříka “byl jsem na Islandu”.
Kapitola pátá: O městě a venkovu
Narodil jsem se ve městě, jsem na to hrdý a nedokážu si příliš představit žít trvale na venkově. Město je pro mě přirozený biotop ukazující mnoho tváří a nacházím potěšení i v místech, jinými dost možná považovanými za nevzhledné, nepřirozené, ba odpudivé. Přesto či snad proto chápu nadšení venkovem, neporušenou přírodou, o níž básní de Bottonův další průvodce, romantický básník Jezerní oblasti, William Wordsworth. Domnívám se však, že on sám je “produktem” měnící se doby, kdy už člověk v zásadě městský hledá ztracený ráj (může být také spojený s dětstvím). Pošetilost této představy vidím zejména ve dvou bodech. Pro městského člověka má “příroda” podobu anglického parku (skutečná divočina není žádná selanka – spousta nepořádku a hmyzu!) a dnešní průměrný vesničan (nejen u nás, ale v Evropě celkově) dává obvykle před divočinou za humny přednost pohodlí domova a televizní obrazovce, která ho přenese do velkoměsta.
Já viděl divoké koně…
Islandská krajina, jakkoliv divoká, není tak úplně “původní” – třeba lesů je tam minimum. Předpokládá se, že při osídlení Islandu byla rozloha březových lesů 25-40%, v roce 1950 se to snížilo až na pouhé 1% rozlohy. Všude potkáváte ovce a koně, kteří se zdánlivě volně pohybují po obrovské ploše a vy tak máte dojem neposkvrněné krásy, dokud vám místní neprozradí, že každá jedna ovce někomu patří a paní učitelka islandštiny a matematiky jich má sama 120. Ale tak jako tak se kocháte nádhernými výhledy a cítíte se daleko od civilizace a voda i vzduch jsou průzračně čisté, vítr od moře střídají nízko se valící oblaka, kterými občas projíždíte, a majestátnost obřích ledovců nesnižuje ani jejich snižující se objem.
Veškeré nadšení z přírody nezvrátilo ovšem naše původní rozhodnutí, že ke konci výpravy se oddělíme od ostatních a přijedeme do Reykjavíku o den dříve, abychom si užili pobyt v jediném opravdovém islandském městě (120 tisíc obyvatel, se širokým okolím pak okolo 200 tisíc, což je přes 60% Islanďanů vůbec). Nelitovali jsme – prožít páteční noc, kdy není tma a kolem druhé ráno to teprve místní pořádně rozjíždí (holky tu balí kluky zcela rovnoprávně), můžete si koupit vafle nebo hotdog, to se vám ve vznešeném chrámu přírody nepoštěstí.
Kapitola šestá: O vznešenosti
Průvodce této kapitoly, filozof a spisovatel Edmund Burke píše o majestátnosti alpských velikánů, de Botton navštívil Sinaj, my jsme si užívali islandské sopky, ledovce, planiny a dálky – myšlenka je stále tatáž. Některé přírodní monumenty vzbuzují ve člověku bázeň. Když vidíme nespoutanou moc přírody v podobě obrovského vodopádu a vedle něj miniatury turistů hemžících se okolo, uvědomuje si vlastní pomíjivost. Jde o perspektivu, která nám naznačuje, že jsme jen pěšáky mnohem většího přírodního dramatu, ve kterém je jeden rok, desetiletí, století i tisíciletí zanedbatelnou časovou jednotkou.
Putovat jako de Botton Sinajským poloostrovem, nehostinnou pouští, nebo projíždět jižním Islandem, kde to vypadá jako byste k Tolkienovu popisu Mordoru přidali déšť a vlhko – obojí vás vede k přemýšlení nad něčím, co nás převyšuje. De Botton představuje anglický koncept vznešenosti, který Burke jednoznačně odlišuje od krásy.
Krásná může být i květina, avšak vznešenost, vnímaná mnohdy téměř jako důkaz Boží existence, ta je rezervována pro monumentálnost, vědomí velikosti. De Botton cituje Thomase Cola, který říká: “Takové osamělé krajiny, na nichž dosud spočívá ruka přírody, vyvolávají asociace Boha Stvořitele – jsou to jeho neposkvrněné výtvory a mysl se tu zaobírá věcmi věčnými,“ a pokračuje: “Není náhodou, že vznešené krajiny začaly přitahovat Evropany právě v době, kdy tradiční víra v Boha začínala slábnout. Jako by tyto krajiny umožnily cestovatelům zakusit transcendentní pocity, které se jim už nedařilo prožívat ve městech ani na obdělávaném venkově.”
Kry v ledovcové laguně, nedaleko byly zkroucené trosky mostu, který smetla povodeň následující po podledovcové sopečné erupci…
Chápu nejspíš situaci konce 19. století, ale nesdílím. Nikoliv ten nejmohutnější vodopád, ale vodopád docela jiný, jeden z těch méně významných u pobřeží, na mě zanechal největší dojem. Proč? Bylo ho možné obejít téměř z 360 stupňů. Jeho vodní masa se měnila během pádu působením větru v jemnou vodní tříšť, kterou bylo možné pozorovat z druhé strany, z vymleté dutiny jako v nějaké pohádce. A jako nejjasnější důkaz Boží existence mnohem méně okázalá věc: kterýkoliv dospělý strom se svými letokruhy a fotosyntézou, kterou se doposud lidem nepodařilo simulovat. Ten totální příklad protikladu entropie, která by logicky měla panovat vesmíru, vzpoura proti rozkladu, složitost živoucích organismů, tam vidím Boha, aniž bych si musel pomáhat představou iluzionisty, co tu a tam hrábne do evolučního procesu, jak si to představují “pokrokoví” kreacionisté… Cítit pokoru a vnímat vznešenost nemusíme přeci jen v prvoplánových schématech alpské divočiny. Koneckonců, Matterhorn je stále týž a málokdo by dnes asi prožíval vytržení, které prožívali angličtí romantici. Je to otázka kontextu spíše než konkrétního místa.
Burke za nejvznešenější knihu Starého zákona považoval knihu Job. Trpící spravedlivý se ptá, proč a zač je trestán, že nenachází smysl, nevidí důvod. Odpověď spočívá v nepochopitelnosti a neuchopitelnosti záměrů Božích.
Kdes byl, když jsem zakládal zemi? Pověz jestliže máš rozum?
Kdo rozměřil ji, víš-li? Aneb kdo vztáhl pravidlo na ni?
De Botton shrnuje poselství Jobovo takto:
Nediv se, že není po tvém – vesmír je větší, než jsi ty. Nediv se, že nechápeš, proč není po tvém – nemůžeš pochopit logiku vesmíru. Podívej, jak maličký jsi ve srovnání s horami. Přijmi to, co je větší než ty sám a čemu nerozumíš. Jobovi může svět připadat nelogický, to však neznamená, že je nelogický sám o sobě. Náš život není měřítkem všeho na světě – rozjímej nad majestátem vznešených krajin, a uvědomíš si malost a pomíjivost člověka.
Na Islandu je spousta moderních kostelů, tento je z Blönduós
