:: co nemám rád

delší a nesmírně nadčasový příspěvek s nulovou informační hodnotou. příprava na brno zoom 2005 festival pokračuje (ano, levnější lístky jsou až do 26. u mě, stačí si říct), takže mi dlouho trvalo, než jsem se dokopal to sepsat, ba i fotbal byl mi výmluvou, stejně jako pierre bourdieu (předkolem jsem úspěšně prošel, což se nedá tak docela říct o konzultaci s novým vedoucím diplomky, ale nevzdávám se). zítra na flédě yvonne sanchez. nechcete se stavit?

když jsem nedávno v návalu introspekce uvažoval nad tím, proč se mi hnusí, když někdo (narážím na některé šuplíkáře, ale nebudu jmenovat, a je to stejně jen ilustrační příklad) s kamennou tváří prohlašuje, jak „je literatura jeho vášeň“, pak mluví půl hodiny o vlivu holana, villona a kafky na svoji tvorbu, aby ukázal, jak se v téhle hře orientuje; tak je to možná proto, že k tomu mám taky sklony. (asi hlavně když se tvářím, že rozumím sociologii.) ale v literatuře mě to nasírá a uráží, proto jsem si asi vybral onehdá v knihovně dvě sbírky natolik odlišné: renata putzlacher-buchtová (pěkný web) sama sebe umí prezentovat jako významnou představitelku jedinečné kulturní menšiny, člověka-křižovatku osudu. vznešeným termínům se nevyhýbá, a s literaturou to má nejinak. i pod oknem by mrzla, jen aby bulgakov ten škvár nepodpálil. (ftip. vždyť jsem to byl kruci já, kdo kdysi udělal první pořádnou bulgakovu stránku. právě proto mě vadí, když si ho někdo takhle přivlastňuje.) zásluhy ji neupírám, ale osobní zkušenost mě zklamala hodně – taky proto, že nesnáším, když někdo nutí děti memorovat vlastenecké básničky. nebo spíš nacionalistické. a ten patos „křižovatky kultur“ mě taky leze krkem, protože co je na tom tak speciálního? poezie není lepší jen proto, že její autor píše v brně polsky…

ok, k té druhé básnické sbírce – tomáš přidal: člověk v mé vaně. na netu toho moc není, tak aspoň ještě jednu ukázku:

stolní pláž


nůžky se vyhřívají

v žáru lampy


a tužky jsou zahrabány

až po krk v kelímku


pero v nových plavkách

stojí na břehu


nůžky se otočí

tužky se ohlédnou


nad perem se zavře

hladina papíru.

a vůbec je mi to milejší, všechny ty každodenní detaily, drobnosti, pocity, výhry i prohry. možná prostě dávám přednost všednosti, protože v ní se cítím doma; boje epoch pro mě mají význam daleko spíš jako témata ke kávě, osudová rozhodnutí jsou scénář telenovely, i kdyby se na truc doopravdy odehrála. všednost je kotva příčetnosti, jistota přátelství, krása dlouho pozorovaných detailů a drtivá porážka ve fotbálku vyžadující neodkladnou odvetu…
(asi jen interní vtip, čili takhle by se přesně psát na blozích nemělo, četl jsem v nějakém moudrém článku, odkaz jsem samozřejmě zapomněl…) o někom se píšou disertačky a někdo do toho dává srdce v tescu – ale v zásadě je to na stejno: všednost je fajn a není to vůbec nuda ;)