Fskutečnosti dopsáno 2. ledna 2024, ale na to se historie neptá. Nemít tu příspěvek DVA roky, to bych to už mohl rovnou smazat. A to se mi pořád nechce, třeba proto, že i letos byly chvíle, kdy mi dávalo smysl dohledávat něco z předchozích let a vlastní blog pro to není úplně marné místo. Takže jak že to bylo?
2023. Retrospektiva čistě pro mě, je to tak dlouhé, že to nemá jiný smysl než „rokopis“ (vymyslela Dorotka) pro mé budoucí já, které si to nebude pamatovat.
Ella má za sebou první školní půl rok v Labyrinthu (a tedy také loučení s báječnou školkou Atrium) a jde jí to skvěle: neměl jsem úplně obavy, ale trochu jsem byl nejistý, jak si poradí ona se školou a škola s ní. A vlastně jsem hodně rád, že jsme po delším rozmýšlení i v jejím případě zvolili Labyrinth. Taky proto, že jsou s Dorotkou spolu (ta jí třeba učí matematiku pro pátou třídu) a i tentokrát jsme měli velké štěstí na vynikající paní třídní učitelku a i rodičovský kolektiv vypadá fajn. Dorotka přemýšlí o přihlášce na gymnázium, z mého pohledu to nijak zásadní priorita není (zvlášť když teď pokukuju po Egy, kde mám i nějakou lehkou ambici se zapojit – ale to je ovšem čtyřleté; pokud to teď pro svoje děti řešíte, za mě to vypadá skvěle, takový gympl bych si přál pro sebe). A k tomu chodí na Mjuni, což je úplně parádní program, kterým má Masarykova univerzita pro děti od 9 do 18 let.
Letošní rok byl bez nadsázky určitě „rok AI“; i když po pravdě řečeno, cítím na sobě tu ošklivou nechuť se do něčeho výrazně pouštět a moje koketování s novými nástroji zůstává pravda pouze koketováním – aniž bych jakkoli podceňoval nebo zlehčoval jejich dopad. Okolo mě je určitě hromada lidí, kteří na tenhle vlak naskočili a bude to náramná jízda, baví mě to, ale asi si spíš vezmu popcorn a budu se dívat (o vlivu na média velmi dobře např. Josef Šlerka na CIF). V prosinci jsme si střihli AI hackathon s Digitaskem, protože máme nějaké nápady, jak to využít v naší pracovní praxi. Jinak je samozřejmě vidět, že být dnes „social media agentura“ je dost tristní zařazení a tak jsme se s Jardou a Mírou shodli, že bychom se této škatulky měli co nejdřív zbavit. Konkurence velká, ceny dumpingové a průměrně dobré copywritery nahradí AI velmi brzy, protože bude levnější. Aktuálně se nám líbí „reputation building“, pod což jde zahrnout leccos, v čem jsme snad dobří: sociální sítě, monitoring, influenceři, wikipedie, PR, komunity a ve finále i přesah směrem k zákaznické zkušenosti a byznysu obecně. Na to konto chystáme i nový firemní web; při troše štěstí ho během prvního pololetí 2024 zprovozníme. Focení k němu jsme dělali už v létě, tak snad ho nebudeme muset dělat znova, protože fotky – krásné – nebudou aktuální… Stejně jako spoustu jiných našich fotek je má na svědomí Káťa Václavíková, kterou bych rád doporučil na LinkedInu (jako jsem letos doporučoval jiné svoje kolegy: Ondru, Báru, Šárku, Hanku) – ale ona nemá profil 😉 btw. už jste přemýšleli, co byste dělali, až vaše současná pracovní pozice nebude existovat? Já zatím váhám mezi učitelem (gympl, základka?) a něčím v sociálních službách. Ale ještě ne; zatím mě to pořád baví, máme super tým a luxus vybírat si klienty a nemuset růst za každou cenu.
Na Vánoce jsme si nadělili tyhle firemní trička (za realizaci díky Efovi aka Zmerch.it) a já si střihnul Mikuláše: na náš vánoční večírek i pro děti kamarádů. Byl jsem s tím spokojený, a rodiče zdá se taky, čili si to zabírám i na příští rok.
Ke konci roku jsem se také formálně přesunul (což ovšem jen reflektuje reálný stav už řady uplynulých let); z evangelického sboru Brno 1 (Červený kostel) do sboru Brno Židenice, kde jsme s holkama už hodně let „doma“. I letos se holky zapojily do vánoční hry (měla ji na starosti mládež a na jejím začátku byly dva body „bude tam hrát Ewa Farna a Vánoce na míru“ a „Ježíš přijde znova a bude sedět ve Vaňkovce“ – a na jejím konci bylo velmi sympatické poselství, že bychom ). Dorotka měla taky v létě farní tábor, jehož součástí byl třeba „výsadek“ s plánem pomoci lidem, které potkají a přespáním na vlastní pěst.
Podzimní highlighty: v září jsme se podíleli na sociálních sítích Serial Killeru, což pokud to náhodou někdo neví, je legendární festival seriálů, který z ničeho vydupala Kamila Zlatušková. Díky tomu jsem si užil několik povedených parties, potkal různé zajímavé lidi a viděl první dva díly finského seriálu o ekoteroristech Tellus. A s Ellou jsme omrkli Masterchefa úplně z první řady (to teda hlavně ona). (Sledování posledních dvou ročníků Masterchefa a x ročníků Soubojů na talíři zpětně mě mimo jiné před Vánoci vedlo k tomu, že jsem impulsivně koupil roční předplatné na YesChef.me, protože měli fakt dobré reklamy s Jamie Oliverem.)
Všichni napsali knížky. Nechci si stěžovat (no trochu chci – vždyť jsem svůj román chystal ještě na gymplu), tak se na to budu dívat z té pozitivní stránky: vyšlo mi to až haluzově a byl jsem hned na třech knižních křtech.
Michal Kašpárek: Fosilie. Pokec o tom, jak se sami můžeme obávat toho, že naše děti se na nás za pár let budou dívat jako na nic nechápající exoty. Borci z data týmu ČRo a pak Lukáš Vychopeň a historky o scammerech, co mu volají xkrát denně (jo, ti, co jejich reklamy „prezident radí, abyste investovali do ČEZu“ všichni nahlašují, ale zdá se, že s tím automatizované systémy Googlu nejsou schopné nic dělat). Jinak pokud vám Fosilie nějakou záhadnou souhrou okolností unikly; napravte to.
Alexej Sevruk: Evropanka. V knihovně Václava Havla. S Bolkem, Kamilou a skupinou Milánosz. A Lízou Michalovou, která byla z mé přítomnosti překvapenější než já z její. Knížku si schovávám na nový rok… Asi proto, že z ní mám trochu obavy. Jakož i celkově ze situace na Ukrajině ☹
Poslední křest byly Mudroprdy Jakuba Hussara, moje oblíbené trivia jednohubky. Tam jsme to zase protáhli s Kombajnem, Shakulem a Michalem Orsavou a následná akce v Cobře mi připomněla, že přehnat to umím i po čtyřicítce. Dík kluci 😊
Křty mohly být dokonce čtyři, ale na ten poslední, kam mě pozval Martin Kopta (který s Kubou Goldmannem a Josefem Platilem napsal 75 tipů, jak si říct o web), jsem to už nedal…
Z dalších knížek lidí, co znám… Sudentland Leoše Kyši byl taková jednohubka. Jak by vypadaly devadesátky, kdyby odsun Němců po druhé světové skončil u jednoho milionu a zbytek by zůstal zejména v Bruntále a okolí. Přečtete jedním dechem.
Pracovat Kateřiny Nedbálkové je zase jednohubkou na pomezí odborné literatury a… vlastně nevím. Reportáže? Každopádně mohu vřele doporučit, příběhy o práci od spousty zajímavých osobností, se kterými se ve své bublině asi nepotkáte. Toaletářka, vězeň, bezdomovec, ředitel učňáku nebo pan Peterka, vrchní v jídelním voze: ten je zároveň postavou poslední letošní knížky (dostal jsem od Laďky k Vánocům), kterou právě čtu (nahlas, protože si ji čteme společně s Ellou) – Návod k použití železnice Jaroslava Rudiše. Člověku se z ní hned chce nastoupit do vlaku a vyrazit třeba do Finska. (Dávám si bod aspoň za to, že jsem inspiroval pár lidí a tak třeba moji kolegové z práce strávili léto 2022 ve vlacích po Evropě.)
Fotbal. To je hlavně plán na 2024 – aniž bych tomu dával jakékoli šance, vyplnil jsem údaje do „losovačky“ o lístky na Euro 2024 a ke svému velkému překvapení jsem uspěl, takže jsem si mohl před Vánoci koupit 4 lístky na zápas Česko-Turecko v červnu v Hamburku (tam jsem ještě nikdy nebyl a na zápase repre vlastně taky ne). Ligu mistryň jsem tentokrát minul, termíny mi moc nepřály, zvládl jsem jen předkolo a vyklepnutí Kluže 5:0 (a čtvrtý gól dávala Peťa). Ale předtím jsme byli celá rodina na klíčovém vyloupení Letné a výhře, která vedla k titulu, to byl úspěšný zápas (po něm se Ella naučila pořvávat „červenobílá – síla“).
Filmy: jako obvykle jsem toho viděl pramálo, i tu Barbie nakonec až na HBO. Ale zvládli jsme v kině Bod obnovy, protože české sci-fi filmy stojí za to podpořit plnohodnotným vstupným. A rozhodně to stálo za to. Sice bych měl nějaké drobné výhrady (rušení signálu péřovkou?), ale za celkový „mood“, výtvarnou stylizaci, atmosféru a hlavní hrdinku klobouk dolů (ovšem nemůžu si pomoct: kdekoli se objeví Karel Dobrý, je hned jasný, že to bude hlavní záporák).
Pracovní radosti: školení LinkedInu pro Svět neziskovek nás vedlo k tomu, abychom připravili seznam „top LinkedIn osobností z nezisku“ a následně i ke školení pro Diakonii ČCE, kterou podporuju dlouhodobě a moc rád (mají mimochodem skvěle zvládnutý fundraising – třeba jsou jediní, kdo mi kdy volali a působilo to dobře, a ne nuceně). Další školení jsem si střihnul třeba pro EP Cargo / EP Resources, brněnský magistrát, fakultu podnikohospodářská VŠE nebo pražský Goethe Institut (mají boží Twitter účet, tedy hlavně cením jejich „reakční“ aktivitu!).
Na druhou stranu, některé dlouhodobé projekty skončily; po několika letech jsme se rozloučili (v dobrém! jen si nabrali in-house kolegyni) s Bohemia Sektem / Habánskými sklepy. Komora daňových poradců si nás nechává už jen jako „přítele na telefonu“ a ke konci března skončila spolupráce s HealthLabs (místo Česka se soustředili na Rumunsko). Naopak máme za sebou zatím naši zdaleka největší influencerskou kampaně: pro Martini. Je to velmi zajímavá zkušenost z mnoha ohledů. Oslovila nás Polka pracující pro indickou agenturu, dali jsme do kupy skupinu áčkových influencerů (v kampani byl třeba Adam Mišík, Honza Bendig, Anna Kadeřávková, Martin Carev a na poslední chvíli i Anna Šulcová). Což obvykle znamenalo jednání s jejich managementem. Opravdu mě pobavilo, když na jedna z manažerek na callu zničehonic podotkla: „Vy asi neděláte jen influencery, že?“ Ujistil jsem ji, že nikoli a že já sám se věnuju obecně spíš LinkedInu a jsem taky externí tiskový mluvčí CETINu. A zeptal se, jestli to je dobře nebo špatně 😊 prý dobře. Spolupráce s CETINem jinak pokračuje zdárně, včetně našeho podcastu (obzvlášť doporučuju poslední dva díly s Pavlem Vondruškou, odborníkem na kryptografii).
Taky jsme se svým způsobem vrátili k BMW: můj zásadní klient, pro kterého jsem (nejdřív sám, pak s Martinem Šilarem a dalšími) pracoval od roku 2012 dlouhých šest let. Teď jsme se domluvili na spolupráci s největším českým dealerem – Renocar. Práce pro dealera je v samozřejmě v mnoha ohledech jiná, ale vlastně víc „hands-on“. Další stálicí je Contipro (nová ostružinová příchuť Gelorenu je mňamka), tady doufám, že se naopak rozjede k stávajícím aktivitám i LinkedIn a „náborový“ Instagram. A pro Lumileds (výrobce automobilových žárovek Philips) jsme zařizovali homologaci LED retrofitů 😊
K tomu jsem byl v porotě B2B marketingové ceny (s osobnostmi jako Josef Havelka nebo Jiří Langpaul, čehož si fakt vážím, byť nakonec ty ceny dopadly tak nějak prapodivně, ale to už je zas jiný příběh) a taky pořád hraju roli „markeťák z Brna“ pro expertní panel Křišťálové lupy.
Letní prázdniny začaly výletem do Třeboně (na kapří hranolky a marcipán), pak jsme si dali jediný možný prázdninový termín na Harry Potter únikovku a pak jsme vyrazili s Kubelovými do Polska (jako v létě 2023 půlka Česka, zdá se). Po čtrnácti letech jsem se tak dostal zpět na místo činu: Łódź, sídlo mBank. Asi není překvapení, že to šlo za ty roky nahoru. Hodně nahoru. Piotrkowska (hlavní několik kilometrů dlouhá ulice, odjakživa „tepna“ Lodźi) dnes funguje v módu „bar-restaurace-restaurace-bar-restaurace“ – a všude bylo pěkně narváno. Vedlo to ovšem k tomu, že naše ubytování „quiet and secure spot“ mělo jednu drobnou chybičku: v létě je ve vedlejším bloku dost hrozná diskotéka, která začne v devět večer a neskončí až do rána. Ale jinak jsem teda koukal, jak to prokouklo. Odpoledne jsme se potkali s Robertem Vlachem a Lenkou Paprok, kteří se vraceli z pobřeží, kam jsme mířili, v hipsterském komplexu Piotrkowska 217. Večer pak přijeli Kubelovi a prozkoumávali jsme „horní“ část. Náladu po noci plné disco polo jsme si ráno zlepšili kombinací luxusní snídaně v Montag Bakery a evangelických bohoslužeb v místním reformovaném sboru. Ten má české kořeny a naše návštěva (kdy nás osm zvýšilo počet účastníků asi o čtvrtinu) vzbudila docela pozdvižení („říkali jsme si, že sem zabloudili nějací katolíci a oni to Češi!“) a vedla k příjemnému pokecu. Pak jsme se přesunuli do EC1 – něco jako brněnská VIDA, ale v budově bývalé elektrárny a za mě asi i o chlup zajímavější. Pozdní oběd v kazašské restauraci Jurta byl super, jen jsem tam nechal batoh (s pasy a notebookem), což jsem zjistil až po příjezdu do Gdańsku o několik hodin později…
Tím byl dán můj program na pondělí: zajet do Łodzi zpět pro baťoh a zase se vrátit. Vyšlo to akorát tak, že jsem stihl celou naši výpravu, která vyrazila na pláž, zjistila, že jsou tam sinice (druhý týden v červenci!) a proto zakázané koupání a pak jela hodinu a něco tramvají z konečné na konečnou na druhé straně města na nezasaženou pláž… A tak jsme se v dalších dnech koupali, procházkovali, sešli se spisovatelem Arturem Nowaczewskim (autor knihy Hostel nomadów, v níž je i pár stránek o tom, jak potkal v bulharských horách Kubelovy na jejich svatebním treku), obdivovali hanzovní majestátnost gdaňského centra, navštívili epickou výstavu v Evropském centru solidarity, zapařili ve 100czni, dali si skvělé pirohy ve Vis a Vis, poslechli krátký koncert v katedrále v Oliwě a celkově si to prostě užili.
Speciální zmínku zaslouží výlet na Hel (jasně, už tam byli všichni, ale my poprvé). Vymysleli jsme, že pojedeme autem do Gdynie, tam nasednem na vlak a zpátky se vrátíme lodí. Vlak přijel poměrně plný, ovšem co jsem nečekal: na každé další zastávce (a že jich bylo) lidí ještě o dost přibylo. Posledních pár stanic nám to připomnělo zážitky z Indie jak počtem lidí, tak nedýchatelným vzduchem. Když se dav vyrojil na nástupiště v Helu, byl to docela hell. Naštěstí stačilo jít dvacet minut na pobřeží na stranu otevřenou k moři a bylo mnohem lépe: čistá pláž s pískem jak z Karibiku a ani ta studenost Baltu očividně není, co bývala. Zpáteční cesta lodí pak byla oproti vlaku balzám na duši. Shrnuto a podtrženo: do Gdańsku je to docela štreka, ale rozhodně můžeme doporučit. Cestu zpátky jsme začali velkým nákupem (ano, v Polsku je prostě fakt levněji) a pak jsme aspoň měli čas poslechnout si mega zajímavý podcast: přes tři hodiny povídání kluků z Brain We Are s Jiřím Horáčkem – o ketaminu, léčbě psychických chorob, ale i o vědomí jako takovém (drobné varování: zatímco o spoustě věcí toho pan profesor zjevně ví hodně, sociální sítě to nejspíš nejsou a tak bych se jeho mudrování na toto téma spíš vyhnul – aspoň nebudete tak zklamaní jako já).
Jak jsme se vraceli z Polska, ještě aspoň trošku fungovaly Threads; byť je Meta pro Evropskou unii oficiálně nezpřístupnila. Než došlo k úplné blokaci, vedlo mě to k debatě o trendech s Vojtou Boháčem, zakladatelem skvělého serveru Voxpot (věnuje se zejména zahraničním tématům, způsobem, jakým je prakticky žádná jiná česká média nepokrývají). A moc mě potěšilo, že to vyústilo v nabídku napsat pro Voxpot něco o sociálních sítích. Nakonec z toho byl pořádný long-read (byť jsem se dost krátil sám a hodně textu pomohl Vojtův editing): Konec éry sociálních sítí? Byla to možná jen malá a nedůležitá epizoda, ale byla to jízda. Mám uloženou i svou „long-long read“ verzi a bylo by jistě možné to ještě upravit (třeba pro blog, že) a přidat různé historky ze zákulisí, nicméně jsem rád, že jsem po dlouhé době něco souvislého (lehce „odborného“) vůbec dokázal napsat a dle ohlasů to nebylo úplně mimo. Na konci mě Vojta lákal, ať zkusím trochu zavěštit… Ale moc se mi do toho nechtělo. Jaká bude budoucnost sociálních sítí? Nevím. Moc tomu nedávám, řekl bych, že kromě LinkedInu už je všechno za zenitem (a TikTok není sociální síť). Ale username jsem si samozřejmě zabookoval, kde to šlo. Threads, Mastodon, BlueSky, BeReal. Pokud vás neba číst, obdobné rozumy jsem vykládal i Michalovi Mládkovi ve WebTop100 podcastu.
Jinak Voxpot doporučuji, příznivci mají kromě přístupu k „premium“ článkům taky možnost bavit se s redakcí (a mezi sebou) na Discordu, kde občas lítají vážně zajímavé věci ze zákulisí (a jiné drby, třeba o odchodu Čestmíra z Reflexu). A pod Voxpot taky patří můj dlouhodobě nejoblíbenější podcast: Redneck o americké politice Matěje Schneidera.
První polovinu srpna jsme pak strávili na Vysočině. Eva Knirschová s mužem si tam pořídili úžasný dům, jehož rekonstrukci jsem sledoval průběžně na Instagramu a tak jsme se tam vydali – první týden s Koptovými a druhý s Fe May a sestřenicemi holek: právě pro osm až deset lidí je to myslím úplně ideální setup. Krásné místo; a to i když je venku 12°C a prší 😊 aspoň se pak dá jít houbařit. Kromě toho jsme se stavili na návštěvu do Sedlišť, byli na výstavě Pavla Čecha na radnici v Poličce (a na kafe a dortíky ve skvělé kavárně Palačinka se skrytou zahradou), ozdobit si vlastní ozdoby v Koulieru, na bazén v Novém městě a tak. V Jimramově je kromě dlouho vyhlášené kavárny Kovářova kobyla taky nový ambiciozní podnik Just Jimramov; ceny má spíš brněnské, ale jídlo se opravdu vymyká tomu, co běžně na Vysočině potkáte. Jinak zdražili všichni a všude, jen na Luckém vrchu je to pořád láce (tam jsme tím pádem byli letos dvakrát, kromě léta ještě na tradiční podzimní session s kru: počasí vyšlo úžasně a tak si člověk i v říjnu připadal jak o babím létě).
Hackercamp. Můj druhý, celkově třetí; první byl mind-blowing, během druhého jsem s covidem sledoval geniálního Sandmana (jestli bych měl za poslední roky vypíchnout jeden seriál, tak to bude asi právě Sandman) a tentokrát tedy třetí. Už jsem víc tušil, co čekat, z Brna jsem bral Pavla Kroupu a Jendu Perlu, potkal opět hromadu zajímavých lidí, nějaké seznamovačky, pařba, přednášky a hodně zajímavé sdílení zkušeností s Tomášem Havrylukem, který mluvil o fungování YPO.
Sice už to nejsou prázdniny, ale za jejich finální konec bych pro rok 2023 bral konec září, protože jsme zase po delší době využili spoluvlastnictví Lodě imaginace a udělali dětský den a grilovačku, takže jsme se zase viděli s Koptovými a Ambrožovými. Téma tentokrát Havaj, místo hledání pokladu pub quiz a neděli jsme ještě dorazili pořádným brunchem v Jelici.
Ještě kousek dozadu: v červnu jsem se vydal do Katowic na festival Nowa Muzyka (kde jsem byl naposledy v roce 2010). tentokrát ve společnosti Toma a Dáši a druhý den i Marcina s jeho partou. Protože Tom s Dášou prakticky vůbec nebyli v Polsku, vzali jsme to přes Kraków, zapiekanky, craft beery. Festival vynikající: těžko si vybavím, že by se mi kdy stalo (jako tady), že ANI JEDNO vystoupení nemělo žádný problém se zvukem. Jedinkrát delší fronta na pití. Všude hafo lidí, ale nikde tlačenice. Řada interpretů, které jsem si užil, i když bych si je normálně nepustil. Nejvíc nejlepší: Fisz Emade Tworzywo, jeho Za mało czasu byl pro mě banger letošního roku (i když je to 2021; za objev kredit Jardovi). Zklamání? Royksopp diskoška a trochu mdlý Skalpel. V obou případech asi přílišné očekávání; špatné to nebylo, ale chtěl jsem víc 😊
V květnu jsem konečně zrealizoval plán z jara 2020, kdy nám výlet do Edinburghu překazil covid. Původně jsme měli jet v širší sestavě, ale nakonec jsme vyrazili z Bratislavy jen já s tátou. Koupili jsme si Royal Edinburgh Ticket, kde máte lístek na 48h a kromě ježdění autobusy s průvodcem je v ceně i lístek na hrad, do královského paláce a na bývalou královskou loď Britannia. Zvládli jsme to všechno, speciálně jachta byla pro mě dost příjemným překvapením. Večer táta odpočíval a já se vykradl na pivo a využil toho, že jsme se ubytovali hned vedle mikropivovaru The Keller. Fajné to bylo, byť jsem doma zapomněl dědečkovo album (studoval v Edinburghu na začátku 30. let) – říkal jsem si, že bychom mohli zkusit najít nějaká místa a vyfotit se tam, co on. Tak třeba někdy příště.
Prodloužený víkend předtím jsme dělali Laďce doprovod na Zlín Design Week. Nafasoval jsem k tomu zbrusu nový Lexus NX 350h v plné palbě; asi jsem si ho LinkedInově vyinfluenceroval. No bylo to pěkné povození, ale po pravdě – naše Octavia má větší kufr a stála asi míň jak třetinu, takže… Ne, nejspíš si to nekoupím. Jinak Zlín bavil jako vždy, obzvlášť když jsme našli Bistrotéku Valachy: takové místo (a ceny) na snídaní bych v Brně uvítal! Vejce do skla jsou jinak pro mě recept roku 😊
Když už jsem u kulinářských objevů za 2023: hned vedle sebe máme v Brně dole na Veveří Flek (místo Cattaniho), kde mají boží gyros, a Kaliforňan (frenšíza přicházející z Bratislavy – namíchej si rýži/bulgur + maso/tofu + saláty a omáčky). V pivovarském domu Poupě mají k Dalešicím moc dobré kastrůlky. V Coffee Trailu jsme byli na brunch Ivky Malecové (z minulého ročníku Masterchefa – ale taky maminka Dorotčiny kamarádky ze školky). Na zakletém místě na rohu Úvozu a Údolní to od listopadu zkouší antikvariát / hospoda / kavárna Antikvariát. A na Solniční v prosinci otevřeli nový Craftbeer bar.
Edinburgh byl už druhou návštěvou UK krátce za sebou: v březnu mě pozvali oranizátoři Central European Conference v Londýně – to je konference českých a slovenských studentů studujících v Anglii. Vykládal jsem tam o LinkedInu, ale poslechl jsem si tam taky různé zajímavé vystupující, užil afterparty a druhý den zašel na chvilku do Tate Modern. A při příležitosti jsem vzpomínal, jaká byly moje předchozí návštěvy Londýna (naposledy 2015 s tátou, předtím třeba natáčení rozhovoru s Fun Loving Criminals pro ČT) – a hlavně ta první: v roce 2004, když jsem vyrazil do Lake Districtu na blind najít práci. A četl jsem si archiv Kombajnova blogu z toho roku a uvědomil si, že to je vlastně docela dojemný (v těch letech je ten blog i dost o mně). Tak dík, že jsi to nesmazal, bro :D
Covid potřetí, tentokrát místo jarních prázdnin (místo původně plánovaného Dánska a Legolandu jsme zvládli aspoň Linz – poprvé v Ars Electronica centru, a to jsem se tam chystal někdy od roku 2001 – a opět úžasnou Sladovnu v Písku). Navazuje to na celou sérii chorob, ze kterých jsme se tak různě vzpamatovávali už od prosince – uteklo mi kvůli tomu vystoupení na Czech On-line Expo, což mě mrzelo hlavně kvůli tomu, že jsem cítil určitý deficit sociálních interakcí, natožpak seznamování se s novými lidmi (to jsem v průběhu roku trochu dohnal: zašel jsem na Reshopper, vyhlášení Novinářské ceny OSF, konferenci Holek z marketingu nebo akci Komory daňových poradců).
Po roční pauze jsme se vrátili na přelomu ledna a února do Las Palmas. Tentokrát s krásným počasím, oslavou Elliných šestých narozenin na pláži a hodně vyklidněným programem. Větší výlet vlastně jen jeden, Baranco de Los Tilos a jen náhodou s ním spojená fiesta v městečku Moya. V Las Palmas byla spousta Čechů, takže na neoficiální meet-up přišla spousta známých (Filip Dřímalka, Michal Orsava, Jirka Martíšek a další) a s dalšími nomády jsem se seznámil. Na druhé kolo prezidentských voleb jsme měli voličské průkazy a koupené letenky do Madridu (note to myself: nekupuj si Ryanair letenky přes prostředníky, nestojí to za ty nervy), ale nakonec jsme neletěli; jsem rád, že to dobře dopadlo i bez nás. A zase jsme litovali, že jsme se nerozhoupali zůstat delší dobu – a zase jsme si to skvěle užili s Robertem, Lenkou a jejich dětmi. Přečetl jsem dvě knížky z edice Crossover, které jsem dostal od Laďky: Dobré úmysly nestačí od Williama MacAskilla a Lidstvo – Dějiny naděje Rutgera Bregmana. K oběma knížkám bych se chtěl ještě vrátit, určitě by si zasloužily vlastní příspěvek. Na blog nebo třeba na LinkedIn. A taky jsem konečně přečetl knihu Jarona Laniera: Ten Arguments for Deleting Your Social Media Accounts Right Now (to je taky zajímavá věc).
Na celý rok jsem dostal od Dorotky k Vánocům různé výzvy. Mimo jiné mě to přimělo vlézt v únoru do Svratky, v lednu jsem upekl poprvé pletýnky, v srpnu zašel na masáž, – a koupil jsem si Harryho Pottera v němčině (to jsem ovšem nakonec nedal, zato skoro 650+ streak na Duolingu (němčina, španělština a chvilku ukrajinština)). Jo, a byl jsem v říjnu darovat krev, taky velká výzva, i když tu jsem tam neměl. Xsi mě ukecala a přestože mám celý život fakt dost odpor k jehlám, ukázalo se, že to vlastně jde úplně v pohodě rozdýchat. Zbytečně jsem se bál.
Last but not least… Pár hudebních tipů (ne všechny jsou z roku 2023, ale já je tak objevil). Anna Lapwood, sympatická varhanistka, která se přidala neočekávaně ke koncertu Bonobo v Royal Albert Hall. Kutiman + Amit Shauli: מדברים על כלום, Little People – Gravitas, Dzihan & Kamien – 99, Sadsvit – касета. Křest nové desky Urbandu Asfalt. A aspoň jeden seriálový (za to díky Mírovi): polský Netflix a jejich 1670. Středověk nikdy nebyl tak aktuální!
Zklamání roku? No asi bych našel různé kandidáty, ale aktuální vládní koalice a její fungování je tedy hodně vysoko. Piráti ještě nejmíň (Bartoš ok a Lipavský výborně), zbytek je čistočistá tragédie. Ani se mi nechce tady všechny ty bizáry vypisovat, od Stanjury (grilovat ho můžete zleva zprava), přes Jurečku, Černochovou… Trapné vykrucování kolem manželství pro všechny (které ovšem vedlo k tomu, že se logo Influencer.cz dostalo do printu HN vedle IKEA a IBM). „Záchrana“ nulové daně na tiché víno. Škrty na ministerstvu školství. Dozimetr. Blažek. „Boj“ s „dezinformacemi“. (Jako jasně, vždycky se můžeme utěšovat Slovenskem, ale i když jsem byl ve srovnání s okolím asi skeptičtější, pořád jsem si nemyslel, že to dopadne takhle bídně.) Přebít to ovšem asi dovede aktuální partička pod vedením ODS na brněnském magistrátu, která se pustila do zadlužení Brna na generace stavbou úžasné hokejové haly a jede devadesátkovým stylem, až zrak přechází. Zapojit se na lokální úrovni? No… Přistěhovali se sem Bergovi, tak třeba mě to ponoukne. Začínám si připadat dostatečně starý (42 za necelé dva měsíce, během konání Marketing Festivalu – který je zase v Brně, hurá! – hned po návratu z Las Palmas, yeah baby), abych zkusil nějaký ten aktivismus…
No a to je vlastně celé. Teď jen dopsat ještě předchozí tři roky. Jako předsevzetí poslední odkaz (už jich tu je skoro stovka, to je pomalu na nějakou penalizaci v Google searchi) – na předsevzetí do roku 2023 – jak je to staré skoro sto let, tak to za rok úplně nezastaralo 😉
