The Art of Travelling – this time my notes are only in Czech. If you are interested about Iceland, you shall definitely not miss the wonderful site: Inspired by Iceland (also check their great FB page).
—
Umění cestovat. Nesouvislé poznámky ke knize Alaina de Bottona a červencové výpravě do Dánska a na Island. Tak trochu jiná recenze. Část třetí.
Kapitola sedmá: O umění, které oči otvírá
Jak vlastně poznáme, že je něco krásné? Pravidla krásy se vyvíjí ve všech oblastech. Ideál cestování se měnil podobně jako ideál ženy. Ještě na počátku 19. století Angličané, kteří si mohli dovolit ze zájmu cestovat, odjížděli do Itálie a Řecka a vlastním venkovem pohrdali. Daniel Defoe popsal Jezerní oblast jako „holou a hroznou“ a dnes je to nejturističtější destinace obdivovaná po celém světě (několik měsíců jsem tam v létě 2004 pracoval a bylo to překrásné místo s jezery, horami, zapadlými vesničkami – většina Angličanů se ale válela v kempech a hospodách a na výšlapy chodili jen důchodci).
Reykjavík za pěkného počasí trochu Lake District připomíná :)
Uchopení tématu krás vlastního venkova a rozvojem masové turistiky spolu dle de Bottona souvisí. Umění popularizuje určitá místa, ale také nám dokáže skutečně přiblížit krásu, jak de Botton ukazuje na příkladu Provence a Vincenta van Gogha. Kdo by neznal jeho slavné obrazy, z nichž mnoho vzniklo v Arles a okolí. De Botton netrpěl lehce snobským rozplýváním se nad Provence (ach, Provence, vzdychají se vznešeným obdivem) a když tam přijel, zabloudil nejdřív k obří rafinerii. Pole mu připadala jednotvárná a olivovníky zakrslé. S vnímáním krás Provence mu pak pomohlo noční začtení se do knihy o van Goghovi a další den výprava po jeho stopách, na které francouzská studentka umění ukazovala obrazy na místech, kde byly namalovány. Zajímavé je přečíst si o van Goghově přesvědčení, že na rozdíl od svých předchůdců se mu daří reálně vystihnout místní krajinu – přestože se rozhodně nejedná o realistickou malbu, jak ji obvykle chápeme. De Botton píše například o Goghových zářivých a kontrastních barvách:
Malíři před van Goghem měli sklon nevěnovat těm kontrastům příliš pozornosti a užívat pouze doplňkových barev, jak se tomu naučili od Clauda a Poussina. Constantin a Bidauld například systematicky zobrazovali Provenci v jemné gradaci pastelových odstínů modré a hnědé. Van Gogha taková necitlivost k přirozeným barvám krajiny pobuřovala: Většina (malířů), protože nejsou koloristé (…), nevidí na jihu žlutou, oranžovou ani sírovou a malíře, který vidí jinýma očima než oni, nazývají šílencem.”
Svým zvýrazňováním se nechtěl stavět do protikladu proti realismu, šlo mu naopak o pravdivější vystihnutí skutečnosti. Do jaké míry souvisí naše předchozí kulturní zkušenosti se schopností ocenit a vychutnat si krásu míst, které navštívíme?
Mimochodem, barvy na Islandu jsou… jiné. Modrá modřejší, zelená zelenější – snad za to může jiný sklon slunce, nevím, ale fakt to tak je.
Naši islandskou výpravu iniciovala moje přítelkyně, mimo jiné díky islandským filmům a hudbě. I já mám mezi svými oblíbenými skupinami hodně severských muzikantů a z islandských to byli GusGus, múm a Björk (poměr počtu slavných muzikantů na počet obyvatel mimochodem asi nemá obdoby). Osobně si myslím, že mě ovlivňuje spíše hudba než výtvarné umění a tak bych ke svým “islandským” inspiracím přidal ještě Nora Geira Jenssena produkujícího pod označením Biosphere a z ne zcela jasného důvodu i jinak v podstatě neznámého aljašského muzikanta, tvořícího pod přezdívku Jiva, který v roce 1998 vydal svoje Moss EP (po rozbalení lze přehrát např. ve WinAmpu, VLC, nebo ideálně programem XMPlay). Ambientní atmosféra ve mě vzbuzuje představu širých plání a mám ji propojenou i s druhým inspiračním zdrojem – a tím je u mě fantasy. Aniž bych toho předtím tušil nějak moc o vikingské historii, Island na mě dělal dojem krajiny hobitů, trollů, trpaslíků a elfů. Koneckonců, islandština je jediný severský jazyk, který dosud používá některá písmena připomínající starodávné runy.
Kapitola osmá: O uchopení krásy
Průvodcem v předposlední kapitole De Bottonovy knihy je John Ruskin – britský spisovatel, kreslíř a myslitel. Věnoval se velice širokému spektru témat, ale tím, které si zde de Botton vybral, je schopnost uchopit a zaznamenat krásu skrývající se v detailech. Podle de Bottona to velmi úzce souvisí s cestováním. Ruskin na přelomu poloviny 19. století zasvětil několik let projektu, který měl široké vrstvy společnosti naučit kreslit. Vedlo ho k tomu přesvědčení, že pro plné pochopení krásy je nezbytné onen prchavý pocit co nejpřesněji popsat – a velmi vhodným způsobem je kresba (ať normální, nebo takzvaně “malovat slovy”). Nejen se dívat, ale všímat si – a velmi přesně zde platí, že proces je nadřazen výsledku. De Botton cituje Ruskinova slova na závěr jeho kurzu kreslení:
A nyní, pánové, nezapomeňte, že jsem vás tu neučil kreslit, ale pouze se dívat. Dva lidé procházejí přes tržiště Clare Market, jeden z nich vyjde na druhém konci a není o nic chytřejší než předtím; ten druhý si všimne snítky zelené petrželky, která visí přes okraj košíku prodavačky másla, a odnáší si s sebou mentální obrázky krásy, kterých pak po mnoho dní využívá ve své každodenní práci. Chci, abyste takovéto věci viděli.
Proto jsem měl trochu špatné svědomí z naší uspěchané výpravy (během týdne jsme objeli Island dokola) a z našeho focení: protože nejsme fotografové, spíše než co jiného jde v našem případě o cvakání, o někdy až trochu zoufalou snahu zachytit a přivlastnit si daný moment, abychom se mohli rychle přesunout dál a přitom ho neztratili. Jistě sami víte, jak velký rozdíl je mezi kvalitní fotografií (která je jinak skutečně neuvěřitelným médiem) a momentkami z dovolené, které nemají žádnou hodnotu a nikdy se na ně už nikdo (včetně vás) nepodívá. Myslím, že v tomto případě skutečně platí, že zde je reálný rozdíl mezi kvalitním a méně kvalitním přístrojem – i když nejsme žádní profíci, myslím, že se nám povedlo udělat občas i fotku, která “má duši” a vystihuje dané místo docela dobře (a mrzí mě zpětně, že občas jsme měli vybité baterky a tak jsme třeba odjeli z “Mordoru” bez jediného snímku).
Z tohoto hlediska je skoro kacířství popsat termální lázně slovy „bylo to super“. Snad ten úsměv říká víc…
Ruskinovy myšlenky mě pronásledovaly z celé knihy během naší cesty asi nejintenzivněji. Kromě kresby také obšírně popisuje techniku slovní malby, která popisuje dané místo – tedy jak vypadá, ale používá jazyk k vyjádření toho, jak na nás působí. To samozřejmě neplatí ani zdaleka jen o cestování. Touha přivlastnit si zážitek spojený s četbou knihy, sledováním filmu, poznání nového člověka – ve všech těchto případech nám může pomoci zastavit se, přemýšlet a pak se snažit popsat onu situaci pokud možno detailně, a přitom nejen suchým výčtem či popisem. A tak jedním z předsevzetí, které jsem si přivezl z Islandu, je vést si “čtenářský” deník, ve kterém budu klást důraz na to, jak na mě dotyčné dílo působilo, jak mě ovlivnilo, jaké otázky jsem si kladl. Publikování tomu pak přidává možnost diskuse s ostatními – ostatně i na film se mnoho z nás dívá raději ve společnosti a následná diskuse ve skupině lidí může výrazně změnit dojem z něj, protože ostatní vás navedou na myšlenky, které by vás samotné nikdy nenapadly.
Kapitola devátá: O zvyku
De Botton se po návratu do Londýna snažil dívat na město očima turisty. A to patří k jedněm z nejzajímavějších momentů cestování – zkusit vnímat své domácí prostředí jinak. Mám s tím zkušenosti už z dětství, kdy mě doslova uhranula kniha Výpravy s paní Klomínkovou (Ilona Borská) o skupince dětí v Praze, které během jarních prázdnin zažívají dobrodružství se starší paní, která je „čarodějnice“ a vykládá o historii různých míst tak poutavě, až se skutečně „přenesou“ o několik set let zpět. Mimo jiné si zahrají soutěž, kdy mají poznat různé docela známé budovy a místa v Praze – ale něco je jinak: všem budovám chybí přízemí. Jsme zvyklí příliš nezdvihat hlavu a nedívat se na barokní, secesní či historizující fasády, zdvihnout zraky ke věžím kostelů – k naší škodě, protože často je co obdivovat.
Katedrála v Reykjavíku je dechberoucí. Zvenčí i zevnitř, má za sebou pohnutou historii a v sobě světově proslulé varhany.
Odmala jsem měl rád mapy a tak jsem se snažil poznat celé Brno, své rodné město – jako malý jsem o víkendech s mámou prozkoumával všechny čtvrti a myslím si, že dodnes mám docela dobrý přehled. Ale de Botton myslí samozřejmě něco maličko odlišného. Představuje dalšího francouzského autora, Xavier de Maistre, který roku 1790 napsal knihu Cesta okolo mého pokoje. Internován na šest týdnů v jednom pokoji, chtěl dát návod pro všechny, kdo jsou na skutečné cestování příliš chudí, nemocní či líní. Jednou z hlavních myšlenek je ovšem to, že nezáleží až tak na velkoleposti cesty jako na vlastním přístupu. De Botton to shrnuje takto:
… míra potěšení z cesty možná záleží více na rozpoložení mysli, s jakým k té cestě přistupujeme, než na jejím cíli. … Za jeho hlavní rys lze považovat vnímavost. K novým místům se přibližujeme s pokorou. Nejsme zatížení žádnými pevnými představami o tom, co je či není zajímavé. Rozčilujeme místní obyvatele tím, že se zastavujeme uprostřed dopravy a v úzkých uličkách a obdivujeme se věcem, které oni považují za bezvýznamné drobnosti. Málem se necháme přejet, protože nás zaujala střecha vládní budovy nebo nápis na zdi. Dlouze se zabýváme úpravou jídelního lístku či oblečením televizního moderátora. Cítíme pod přítomností vrstvy historie, děláme si poznámky a fotografujeme.
Nakonec pak vzpomíná Nietzscheho, který si posteskl, kolik lidí neodkáže z mnoha neobyčejných zážitků a cest vytěžit vůbec nic a nechají se jen tak unášet proudem, neteční vůči tomu, co je obklopuje. A nabádá čtenáře: snažte se, aby vaše cestování – ať už do neprozkoumaných krajů nebo okolo svého pokoje – obohacovalo váš život, nutilo vás klást si nové otázky a stalo se tak v pravém smyslu slova nezapomenutelným. Já se proto (mimo jiné) vyhecoval k napsání této recenze, vytvoření dvou playlistů inspirovaných Islandem (první a druhý) a s mojí přítelkyní jsme pro kamarády připravili islandskou gastroparty (vlastní sladký chleba – mimochdem, vaří se v tetrapacku -, jehněčí polévka, zapečená ryba, shnilý žralok, mechovice a tak). Právě Laďka je autorkou většiny fotek doprovázejících tento článek. Celou galerii pak naleznete na Picase.
Tzv. „Recyklovaný dům“ v Reykjavíku – různé podobné „haluze“ máte určitě i okolo sebe, jen o nich nevíte, nebo si jich nevšímáte… Pojďme to změnit :)
Místo epilogu
De Bottonova kniha epilog nemá, ale já mám ještě něco na srdci. Island je kouzelná země, kterou rozhodně doporučuji navštívit a to pokud možno na delší dobu než osm dní, které jsme tam strávili my (to je nejkratší možná doba, aby to vůbec dávalo smysl). Pokud máte řidičský průkaz, rozhodně stojí za to půjčit si auto (zkuste ACR.is – James pronajímá starší Volva a Saaby – jsou levnější a nemusíte panikařit, že zaplatíte mastnou pokutu za malinkatý škrábanec). Také je podle mě velká škoda jet někam a neseznámit se s místními lidmi. Jednou z nejlepších možností (a zadarmo) je využít server Couchsurfing.org – kde si lidé navzájem pomáhají při cestování. Nejde jen o ubytování zdarma – to vnímám spíš jako bonus navíc – ale o šanci potkat se se zajímavými lidmi, kteří vám ukážou místa, kam byste jako turisté nejspíš neměli šanci „zabloudit“.
I ty by ses měl poohlédnout po levných letenkách na Island!
De Bottonovy knihy vypadají velmi zajímavě – sice se občas nevyhne nějakému tomu klišé, ale celkově zprostředkovává notnou dávku zajímavých informací a nutí člověka přemýšlet nad běžnými věcmi novým způsobem. A to se počítá. Více se o něm můžete přečíst na jeho stránkách: alaindebotton.com. U nás vychází jeho knihy v nakladatelství Kniha Zlín v edici Tema.
