:: obměna týmu, cestování po deštivém kraji a opilá šéfová…

nějak jsem se na delší čas odmlčel, taky proto, že jsem měl nejdřív pocit, že nic zaznamenáníhodného se tu neděje a posléze kvůli tomu, že se mi nechtělo zapínat počítač. ale nějaké novinky tu přeci jen jsou… taky si musím ještě pozapisovat pokračování ‚malých odlišností‘. napsal jsem několik dopisů a koupil pár knížek. turisti jsou pomalu pryč a nám začíná hrozit reálně nezaměstnanost. ;) (napsáno v předstihu, posledního srpna)

pondělí bylo posledním rušným dnem sezóny: skončily bank holidays, něco jako státní svátek. děti se vrací do školy, z kempů odjížděly davy rekreantů a je otázka, co budeme v hospodě dělat, zákazníky nemajíce. naše hlavní manager, michelle, si pozvala rodinu: otce a nevlastní matku a své dva nevlastní sourozence. anna-belle teď s námí pracuje, takže to je zase o dalšího člověka víc… na víkend s ní přijel její přítel a dva jeho kamarádi, kteří mohutně
podpořili naše pařící tendence, jeden večer kulečník až téměř do rána, další pak herní automat, kde je asi deset kvízových her. dohromady jsme tam museli naházet pěknou sumičku :)
to je docela rána pro náš obměněný tým… silva odletěla (stále bez pasu, který se pracovníci worker registration scheme office ještě neuráčili vrátit) domů,
protože ji čeká nelehká souborka z novověké historie. ovšem naše nadšení a přesvědčování přimělo kombajna, aby si vyjednal dovolenou a přijel. (mimochodem, ten odkaz by možná mohl být na nějaký čas zbytečný – dnes se u něj na blogu objevila zpráva o konci deníku… uvidíme, jak moc definitivní konec to bude. nedavám mu víc jak měsíc ;) byla to výzva – opustit na čas pohodlí kanceláře a přesunout se přes půl kontinentu, a pracovat jako umývač nádobí :) po prvním dni mě nejdřív chtěl zabít, ale myslím, že to nakonec rozchodí. okolí je fotogenické, a to je podle mě dostačující náhrada.
protože práce ubývalo postupně už minulý týden (nakonec jsem měl štěstí a hodin měl dost – přes dva volné dny), trochu jsem si zacestoval. martin a sylva okolí už prozkoumali skoro celé, takže jsem měl co dohánět. s martinem jsme si vyjeli do windermere, což je městečko u největšího jezera lake district. centrum turistického ruchu to je už aspoň 150 let a je to znát. hlava na hlavě i přes špatné počasí, mnohem větší lodě než co máme tady na ullswater, cedule i teď hledající pracovní sílu (i dlouhodobě, nejen sezónní)… windermere tvoří jeden celek s přístavem bowness, které je vlastně rio ze slavných knížek arthura
ransoma původně jsme chtěli do kendalu, do jeho muzea, ale ve windermare se nám zalíbilo a tak jsme tam zůstali. dali jsme si fish & chips, koukali po obchodech, omrkli hernu, sledovali strašně krotké labutě a kachny a vůbec se chovali velmi turisticky. zpáteční cesta byla hlavně pro martina nepříjemná, nakonec šel asi deset km pěšky, než ho někdo vzal. ale stejně to byl povedený výlet.
následujícího dne jsem se rozhodl, že musím najít (podle mapy
pravděpodobně existující) pěší cestu z penrithu do pooley bridge. v anglii to s chozením po polích a loukách není žádná legrace, všude jsou zídky, ploty a cedule „private“ a podobně. cesty se proto klikatí podle toho, který z majitelů se laskavě uvolil pustit vetřelce na svůj pozemek. ale stejně po nich nikdo nechodí a ani se nedivím. bylo to neuvěřitelně krkolomné, pětkrát jsem cestu
našel a zase ztratil, zašpinil jsem se od bahna skoro až po kolena, brodil se kobylinci… ale některá místa vypadala skutečně skvěle. byl jsem v kostelu sv. michala v bartonu z 12. století, pokecal s místními u podivného sockbridge mill (asi tam bydlí/bydlel nějaký divný umělec, který by si mohl rozumět s herr knížákem – aspoň divné skulptury na zahradě by tomu naznačovaly).
večer jsem se domluvil se silvou, že vyrazíme (pro ni naposled) do hor. hellvelyn, nejvyšší horu anglie, jsme nakonec zavrhli, protože jsme neměli dost času a já si ani
netroufal se svým vybavením (= žádné nemám). dostopovali jsem tedy jen do kirkstone pass, vypadá to jako hodně vysoko, strašně tam fouká a na túry chodí převážně důchodci. k jedné skupince jsme se připojili (na rozdíl od nás znali cestu), spustili se dolů do údolí a po cestě si výborně pokecali. dobrý výlet. sice by mě nenapadlo, že tam bude každá píď země promáčená, ale přežil jsem a dokonce se ani nenachladil.
taky jsme zašli na dopolední dobročinný čaj
(výtěžek šel na rekonstrukci výše zmíněného starodávného kostela), dali si zákusky, co upekly místní dámy, koupili si pohledy (a já zase další knížky, např. stopařova průvodce po galaxii :) prostě celkově docela relax. kombajn přivezl svůj notebook s filmy a hudbou, takže teď poslouchám nohavicu a občas si loknu domácí višňovice, co jsem si nechal poslat z domova (dík!), a kterou tu častujeme personál. k tomu mám poslední čtyři týdny, a nestačím se divit, co všechno jsem prošvihl – a že je mi to vlastně fuk.

poznámka na konec: opilým šéfovým je lépe se vyhnout. když se rozhoudnou dělat vám massage, tak to sice pobaví všechny okolo, ale asi to ve vás zanechá rozporuplné pocity…