Všechno je nejspíš jenom jednou, i 37 let je mi teď a za chvilku už nebude a už se nebude dát vrátit. A paměť je zrádná, každou chvíli se na sebe s Laďkou díváme a říkáme si – dělala tohle i Dora (co teď provádí Ella)? A nepamatujeme si to a nenaděláš nic.
K Vánocům jsem od Laďky dostal prvotinu Michala Přibáně: Všechno je jenom dvakrát. Asi nejvíc v recenzích najdete „reflexi normalizace“, ale já cítil, že mě zasáhlo něco jiného: je vám kolem čtyřiceti a řešíte sami sebe; a to, že do jisté míry začínáte koukat dozadu s pocitem, že tohle už nepřekonáte – zážitky, úspěchy, nadšení či naivitu – ale že si to možná už ani pořádně nevybavujete. A je jedno, jestli jde o první lásky nebo okamžik transcendence, jak jej popsal Eco v samotném závěru Foucaultova kyvadla. A díváte se na svoje rodiče a prarodiče a logicky taky na to, jak se budou vaše děti dívat na vás (a jejich děti) a jímá vás závrať. Pomíjivost mě doběhla, rozbrečel jsem se a styděl jsem se za onu pronikavou sebelítost, tak nepatřičnou objektivně i existenciálně.
Byli jsme dnes v Doxu a tohle jsem tam našel. Je to tak. A není potřeba z toho být smutný – ba naopak. Všechno je cajk.
Jak já ti rozumím!! Taky mám určitou krizi z toho, že něco je už hrozně dávno, že jsem taky spoustu věcí měla udělat a neudělala, nebo měla udělat jinak… ale taky je tam to lepší pochopení existujícího (a pomaličku, ale blížícího se) životního deadlinu, které mi snad pomůže tu nadcházející půlku života (nebo snad o něco víc) prožít trochu cílevědoměji… ale už je ten pohled na život, dopředu i zpátky, o hodně jiný, než ve dvaceti i ve třiceti. Ať to jde a všechno nejlepší… :)