:: chce se mi spát

tak jsem byl v praze na koop. nepřijeli. prý první koncert zrušený bůhví za kolik let.

buchťák dostal od hp flašku whisky black & white, přesvědčil jsem ho, ať zůstane v praze a než jsme došli na císařskou louku, bylo dopito. zahráli tatabojs, skyline (ti mě opravdu příjemně překvapili, jinak je moc nemusím) a jori hulkkonen. každý při vstupu nafasoval špekáček a na vatře si ho mohl opéct. celkově to mělo jedinou chybu: konec už ve dvě ráno.

ten večer byl nečekaným vytržením z jinak stabilně mizerné nálady. dnes jsem na tom tak, že po letech poslouchám národ psích vojáků a je mi ze sebe na pár facek. včera jsem vedl vážné debaty o životě a nevážné o kamarádech a katastrofách. ti, kdo mě znají nějaký čas, si možná pamatují moje depresivní nálady, kdy jsem jen házel obličeje, viděl ve zřetelných detailech tu neuvěřitelnou zbytečnost všeho bytí, vlastního i tak všeobecně a popíjel na balkóně víno při čtení murakamiho. ležím v posteli a nadávám si: co bych ještě jako chtěl? mám se tak dobře, že bych z toho blil. koupil jsem si norské dřevo v angličtině a nabil si baterky do mp3 přehrávvače. nahraju si tam kompletní diskografii psích vojáků a půjdu ven pít a kouřit. dojímat se nad fiktivními příběhy, které se ve vší své nepochopitelnosti přeci zdají pravděpodobnější a reálnější, než tzv. můj život.

sedm let střepů. moje „nejlepší kamarádky“, co se stejně nakonec ztrácí; nic nevydrží, zůstává jen rozmazané pásmo vzpomínek s pár momenty, které vystupují, pořád stejně ostré, jako zastavení v jinak zrychleném promítání. zapomněl jsem na narozeniny. na další už si ani nevzpomenu, že jsem zapomněl. všechny sliby, nesplněná očekávání jakoby ze mě postupně odčerpávaly chuť ještě cokoliv chtít. proč to vlastně rozebírat. jistě nejsem jediný, kdo bere rozchod hůř, než by měl, a trpí po státnicích nutkáním vše nějak rekapitulovat. literární hodnotu to nemá a můžete se mi klidně vysmát do ksichtu: je to patos a nuda k tomu. (co se stalo? vlastně nic, jenom jsem vám to chtěl říct…)

jestli jsme jen něčí sen, tak ať se dotyčný kouká vzbudit.

(díky chlebovi za jeho fiktivní journal o lásce. a v klidu. i’m lucky.)