aneb až budu velký, zaplatím si barmanský kurs. pak budu míchat koktejly ve vlastní hospodě.
tak jsem před chvílí absolvoval velmi podnětný rozhovor s mamkou. vlastně jsem se snažil dokázat jí, že jsem zkrachovalá existence a ona, jsouc naprosto nenapravitelným optimistou, to všechno tak překroutila, že se cítím nejen mladý a perspektivní, ale zároveň zdravě bláznivý a svůj. no nazdar. to bude zas kocovina, až mě to nadšení přejde…
v pátek jsem nakonec doma nezůstal a místo toho zašel za kombajnem a doplnil mezery ve vzdělání: konečně jsem viděl fincherův film hra. no, po cestě domů jsem se neubránil úvahám typu „kdo z lidí okolo mě jen hraje“. pak jsem si říkal, že ostatní si to nejspíš myslí o mně, protože jet nalehko rozjezdem s očividně lehkým, ale přitom obrovským kufrem, to není zrovna obvyklé (onen kufr jsem získal za legračních okolností v londýně a martin ho v týdnu přivezl do brna). život je jeden velký seriál, s tím se holt nedá nic dělat.
dobrou epizodu přinesl hospitality club, přihrál nám totiž do brna dva ostravské brazilce. protáhli jsme je po brně, teda spíš kombajn než já… fajn to bylo. taky jsem viděl po dlouhé době svého nejoblíbenějšího upíra, tentokrát nejen s jeho úžasnou přítelkyní, ale taky s dalším pamětníkem starých časů… tahle setkání nikdy nezklamou. dnes jsem na polštině hrál rozvádějícího se gamblera alkoholika. byl jsem velmi přesvědčivý, myslím, že bych ty děti vyhrál… má mě to děsit?
teď se podívám na nahý oběd – šílená adaptace šílené knihy… a jestli to půjde, zkusím usnout…
