:: kterak se prace nasla a co z toho vyplynulo

pokracovani pohadky o hloupem Honzovi Adamovi a jeho pratelich a hledani prace v anglii… samozrejme s happyendem.

ve stredu (cas ale bezi – mam s tim denikem nejaky skluz – mam totiz na mysli stredu jeste cervencovou) jsme se vratili do penrithu, abychom pokracovali v hledani prace… ja mel domluvene dve schuzky, takze jsem vyrazil driv a protoze jsem mel rychly odvoz (silva s martinem zase luxusni – snad nejakeho slechtice, ktery mluvil oxford english, coz se tu jinak vidi naprosto vyjijmecne), poflakoval jsem se jeste asi hodinu po lowther camping parku. velke kempy se skladaji hlavne z takovych pro nasince podivnych prefabrikovanych, vyblite zelenych domecku s predzahradkou metr krat metr. ma to uvnitr uplne vsechno a relativne dost lidi takhle bydli i nastalo, protoze ceny nemovitosti jsou i na anglicke pomery dosti nehorazne a nove domy se snad ani nestavi nebo co (na druhou stranu tihle ‚chudaci‘ maji stejne vzdycky pred svym lepsim karavanem – protoze tak to vypada – dve nova auta, ta totiz stoji stejne jako u nas, takze si na ne vydelate za chvilku). v jedenact me prijal sam sef kempu, ktery se jmenoval macfidzean a vypadal trosicku jako princ charles (az na to ze o hodne lip). strasne mile si se mnou povykladal a nabidl mi, ze bych mohl delat dvakrat tydne osm hodin na recepci, prihlasoval a odhlasoval lidi, zajistoval rezervace a tak dal. a at mu jeste zavolam, ze zajemcu je vic. cimz mi bylo jasne, ze to asi pada, protoze ani sam jsem si nedokazal dost dobre predstavit, ze bych zvladnul, kdyby na me huhlal po telefonu nejaky skotsky horal.
zpet v penrithu jsme prochazeli inzeraty a krouzkovali. mezitim si stihla silva najit praci, sli jsme okolo male kavarny, kde meli cedulku, ze hledaji vypomoc – mela tam delat cisnici ve stredu vecer a o vikendech. pak jsme se rozhodli ke koupi anglicke simkarty – celkove jsme do toho vrazili 30 liber a aktivace byla docela komplikovana, ale vsude chteli nase cislo a na ceske by nam asi nikdo nezavolal.. dalsi misto, kde jsem mel domluvene, ze prijedu, byly hospody v pooley bridge. nechal jsem martina a silvu v mistnim job centru (vypada velmi trendy) a sel na vec. pooley bridge je vyletnicka vesnicka, celkove je tu tak 30 domu, z toho polovina jsou hospody a prodejny suvenyru. jmeno ma podle starodavneho mostu pres reku eamont a nachazi se na severnim konci jezera ullswater. cele je to obsypane kempy, po jezeru jezdi parniky a duchodci a rodinky s detmi nadsene pobihaji okolo. prijala me main manager – michelle. byla ze me (a z toho, ze mi staci minimalni mzda) uplne nadsena, zdalo se ji, ze anglicky minimalne rozumim, takze pohoda. pak se ptala na ubytovani – tak jsem rekl, ze jsme tri a hledame vsichni neco v okoli, a ze si asi pronajmeme neco v penrithu a ja se budu do pooley bridge nejak dopravovat (na kole, ktere bych si pujcil nebo koupil v nejakem bazaru nebo na inzerat). pri te prilezitosti zbystrila a zeptala se, jestli mi pratele nechteji nahodou pracovat se mnou a ze nas vsechny tri muze ubytovat. to byla nabidka temer neprekonatelna :) vsechno jsem odkyval, zalezitosti s legalnim pracovnim pobytem slibil vyridit a vylezl jsem vyhlizet M&S pred hospodu. kdyz dorazili, michelle si je v rychlosti proklepla a rekla, ze mame prijet uz pristi den, ze pro nas mezitim vsechno nachysta.
s juchanim jsme se vydali zpatky do kings meaburn, ja se zastavkou v penrithu – rozhodli jsme se, ze udelame mensi oslavu (vzhledem k tomu, ze dalsi den mela marta svatek a hlavne proto, ze od nich bylo hrozne mile, jak nas prima hostili :) proto jsem po ceste zpatky stopoval s kytkou v ruce (na dost velke silnici, coz musel byt docela legracni pohled). kecali jsme dlouho do noci, hrali taroky a vubec si to docela uzili.
rano jsme se sbalili a s obrovskymi ranci vyrazili. me vzal naturalizovany holandan, mistni veterinar – asi po peti metrech od branky… potrebovali jsme si zaridit ucet, vyridit registraci na ministerstvu vnitra a ziskat national insurance number. ucet jsme si chteli zaridit na poste, ale zjistili jsme, ze royal mail tuhle sluzbu rusi k 31. cervenci, takze jsem chtel zjistit aspon to ostatni na job centre. prijdu tam, a ejhle – stavka. ctvrtek a patek zavreno, takze nazdar. zacal jsem sakrovat a opodal sedici zenska, ktera mi prozradila, ze je stavka, se ptala, o co mi jde. tak jsem ji to vysvetlil – ukazalo se, ze tam pracuje a narozdil od ostatnich nestavkuje, ale ceka na klienta. obratem mi rekla, jak funguje temporary insurance number (normalni vam prideli asi za dva tydny) a ze ho klidne muzeme pouzivat, dokud si nevyridime to normalni. vyrizeni uctu se ukazalo jako docela snadne, jediny hacek je v tom, ze musite prokazat anglicke bydliste. protoze jsme meli slibene ubytovani, stacilo dojet do pooley bridge, dostat dopis, ze zamestnavatel potvrzuje ubytovani na miste prace a s timhle dopisem dorazit zpet do banky (konkretne to byla lloyds, ale stejne to asi funguje vsude). mila pani urednice se me vzala bokem, odpovedel jsem na hromadu otazek (vicemene podle pravdy ;) a za 40 minut uz jsem mel anglicky ucet. za jeho vedeni se nic neuctuje, takze jsem nemusel mit ani zadny vklad. ostatni byrokracii jsme odlozili na pondeli.
protoze moje od komaru (ci co to bylo za potvory) postipana noha mela uz tyden nezdrave fialovou barvu, stavil jsem se jeste v mistni nemocnici, kde na me byli vsichni hrozne mili a nakonec mi dali antibiotika s tim, ze to muze byt jen alergicka reakce, ale taky nemusi. tezko rict, jestli byla na vine antibiotika, ale mel jsem pak nekolik dni prujem, ktery nelze nenazvat zcela brutalni srackou… neco podobneho se mi nestalo nekolik let. a je fakt, ze kdyz jsem se na antibiotika vykaslal (barva se vratila do normalu), sracka taky ustala. ale kdovi. mozna to bylo necim uplne jinym…
dojeli jsme do pooley bridge a ubytovali se – ziskal jsem tak noveho spolubydliciho – simona. fajn typek, zhruba v mem veku, s velmi pohnutym detstvim a spoustou hustych historek. martin a silva ziskali prominentni ubytovani ve stejnem kridle jako vedeni (= moznost uzivat trendy obyvak se satelitem – a vsemi kanaly odkodovanymi, coz znamena napr. asi 15 hudebnich stanic a spoustu cartoonu, taky prima kuchyni atd.). dostali jsme firemni kosile (zlute s cernymi ctverecky), ke kterym se musi nosit cerne kalhoty – ty jsme nastesti meli vsichni s sebou.
protoze bylo relativne brzo, bylo mi receno, ze jestli chci, muzu se zapojit klidne hned. a tak jsem na sebe v sedm vecer hodil kosili a vtrhl na scenu… :)