Život v éře vysoce komplexních systémů

Kamarád Robert Vlach mě poprosil, jestli bych nepřispěl do rozsáhlé kompilace tipů / zamyšlení / postřehů, kterou připravil pro blog Na volné noze, najdete jej zde pod titulem „Co dělat„. Když už jsem to sepsal, přišlo mi, že možná stojí za to upravit to a v doplněné formě publikovat i tady. Předpokládám, že s odstupem už jen pár týdnů to možná bude vypadat legračně, co teprve pár let…

Abbey Road - social distancing remix

Picture by visuals/unsplash

Je mi 38 a před dvaceti lety jsem čekal, že takhle to dál nepůjde. Neřekl bych ani, že jsem byl doomsayer, prostě mi přišlo docela nepravděpodobné, že by ten strašně křehký (a přitom iracionální, chybami promořený) systém mohl fungovat déle než pár let. Říkali jsme tomu Společnost pro lepší konec světa a potom taky Máslo.

Hltal jsem Orwella, Huxleyho, nejrůznější sci-fi, kde se to hemžilo postapo scénáři. Vlastní život mi připadal jak z prapodivné telenovely. „My life has a superb cast, but I can’t figure out the plot.“ A tak jsem se proplétal dál a nakonec jsem se uklidnil nebo možná otupěl. Přestal jsem hledat „druhé město„, vsadil jsem na přetrvávání v normálním světě, akceptoval jsem status quo. Zatímco moje okolí jelo na cool vlně „všichni umřem na globální oteplování a my pak budem moct říct, že jsme to říkali“, raději jsem se díval na dění okolo sebe očima racionálního optimisty.

Když se ke konci ledna začala pandemie zdát stále bližší, věnoval jsem tomu asi víc pozornosti, než většina lidí, ale byl jsem proto připravenější? Nenachystal jsem si žádný krizový plán, spíš jsem si jen udělal popkorn a dál se díval, jak se věci rychle mění. Ke konci února už bylo jasné, že změny na nás dolehnou velmi brzo. Nechci tvrdit, že jsem „vám to říkal“ (už proto, že se veřejně nijak zvlášť nevyjadřuju). Jen jsem měl pocit déjà vu, konečně se to zase děje, dveře do druhého města se pootevřely.

Kolik z nás teď sleduje denní zprávy a říká si „tohle mi někdo říct v lednu, tak si jistě myslím, že se dočista zbláznil; to se přeci nemůže stát“. Když vyjdu na sluncem zalité ulice a všichni chodí jako by nic – jen mají na sobě roušky – pořád kroutím hlavou a napadá mě, jestli se mi to celé nezdá. Ale lidská mysl je nesmírně adaptivní. I konec světa může být docela nudná záležitost, u které zabíjíte čas koukáním na zprávy a na Twitter.

A že to je konec světa. Světa, v němž se většina společnosti staví ke klimatickým změnám podobně, jak to definoval geniálně seriál Jistě, pane premiére: nejdřív se tváříte, že se nic neděje, ve druhé fázi uznáte, že se možná něco děje, ale neměli bychom s tím nic dělat, ve třetí říkáte, že bychom s tím možná něco měli dělat, ale nemůžeme – no a ve fázi čtyři řeknete, že se s tím možná něco mělo dělat, ale už je stejně pozdě.

Konec světa, ve kterém je letenka levnější než lístek na autobus z letiště do města. Kde nepodmíněný základní příjem je utopií buďto divných levičáků nebo ještě divnějších pravičáků. Kde snaha dostat on-line výuku do státních škol vypadá jako sisyfovské snažení bez šance. Kde jsou nám všechny hranice otevřené, snad až na Severní Koreu.

Vlastně se nic hrozného nedělo. Pár tisíc mrtvých. No možná by to bylo pár milionů, ale jak už se někteří dali slyšet: co je to proti obětem hladomorů? Počet úmrtí v důsledku kouření, automobilových nehod nebo HIV / AIDS je samozřejmě mnohem vyšší. Jenže v současné společnosti nejsme připraveni na to, že bychom si řekli „tak 1% lidí zemře, prostě mají smůlu – ale přeci kvůli tomu nezastavíme život pro všechny ostatní“. Tedy, pár lidí to sice řekne, ale veřejně to v Evropě (nebo obecně v „prvním světě“) není akceptovatelné. Život je sice smrtelně nebezpečný a nakonec všichni umřeme, ale nechceme se smířit s variantou kolabujícího zdravotnictví. A tak se svět poprvé prakticky zastavil.

Proto i extrémní opatření karanténního charakteru měly poměrně širokou podporu. Když se objevila první videa „noste roušky“, trvalo dva-tři dny, a roušku měla i paní, co prodává Nový prostor před naší samoobsluhou. Za další dva dny to nařídila vláda povinně. Jenže zatímco zmáčknout tlačítko záchranné brzdy šlo paradoxně poměrně snadno, jak se karantény zbavit, je mnohem komplikovanější otázka. A to nemluvím o tom, jak těžké je vyhodnotit, koho a jak podpořit ekonomicky, a jestli jsme vůbec pány našich osudů (jako jednotlivci i jako země), protože ona provázanost komplexních systémů znamená, že současné rozhodování v Německu nebo USA bude mít na naši každodennost dost možná větší vliv než to, co se stane u nás.

Do toho mi přijde poměrně úsměvné, jak sleduju na Twitteru obecné pozdvižení „teď už přeci musí i ty koblihy vidět, jak je vláda neschopná“ – když přitom naopak by šlo říci, že „teď už musí přeci i opozice vidět, jak odtržená je od většiny populace“.

Unpopular opinion: myslím si, že by podobně „špatně“ fungovala prakticky jakákoliv vláda, nejen ta současná. Dokonce si myslím, že co se týče drastických opatření při karanténě, jiné vlády by váhaly (kvůli ekonomice i občanským svobodám) a udělaly ty kroky sice taky, ale skoro jistě později (a týden víc nebo míň mohl udělat sakra velké škody). Třeba by byly lépe připraveny co se týče vybavení pro zdravotníky (ale i když to byl průser, měli jsme štěstí a zatím to situaci nijak zásadně nezhoršilo), ale v nepružnosti by se situace moc nelišila. Nakonec, ve srovnání s okolními zeměmi na tom nejsme nijak zvlášť špatně (protože tráva je vždy zelenější u sousedů, pobavil mě jeden Polák, co dává našeho ministra zdravotnictví jako příklad úspěchu).

Stát není agilní firma a jak lidi z iniciativy Covid19cz na vlastní kůži poznávají, je to těžkopádný moloch, se kterým se hrozně špatně spolupracuje – z řady důvodů, jedním z nejpodstatnějších je podle mě strach ze zodpovědnosti, snaha radši nic nepokazit – která ovšem v situaci, kdy každý den navíc může znamenat krachy, obří ekonomické ztráty – znamená obrovský průšvih.

Náš aktuální problém není to, že by Babiš chtěl využít situace k prodávání dezinfekce, ani že Tvrdík je kvůli čínským kontaktům zase na koni. To jsou banální věci. Problém je, že nemáme data, úřední mašinerie je neumí sbírat, nechce s nimi pracovat, neumí se rozhodovat rychle. Tuším že Honza Barta zmiňoval, že hlavním hygienikem by se měl stát Tomáš Čupr a chápu, jak to myslel (i když si nejsem jistý, že tohle konkrétně je ten správný nápad).

Co může jednotlivec v tomhle divném seriálu dělat? Já si myslím, že jsme si ani zdaleka nesáhli na dno. Dění v řadě zemí (a nemyslím teď jen USA, ale třeba celou Afriku a Jižní Ameriku) mě vůbec nenaplňuje optimismem. Když jsem si kdysi dělal legraci, že apokalypsu bude možné přečkat na Islandu, tak mi nedošlo, jak tricky to je se zásobováním. Kápové ze Silicon Valley, co vsadili na Nový Zéland, měli určitě lepší odhad.

Společensko-ekonomické následky toho, jak krize zasáhne nejen nás ale všechny ty komplexní systémy, jsou podle mě naprosto neodhadnutelné. Dívat se dál než pár týdnů dopředu je podle mě čistý gamble. Co všechno byste si mysleli, že se určitě nemůže stát, a ono se to stalo, děje nebo stane za pár dní? Nepodmíněný příjem? Znárodňování (či „nacionalizace“) klíčových odvětví? Tvrdé nastavení národních hranic s pár výjimkami (možná nějaký ad-hoc Schengen)? Digitální nomádi na Lipně? Nové vynálezy? Konec automobilového průmyslu a montoven u nás nahrazený něčím jiným? Nevíme. Sice jsem racionální optimista, ale taky je možné, že aktuální situace je jen předehra, katalyzátor, co může rozpoutat spoustu dalších pohybů, věci, které doteď jen probublávaly pod povrchem.

Každá krize je pro někoho příležitostí. Častěji pro připravené, bohaté, chytré, pro ty, co mají víc štěstí. Firmy se budou prodávat levně, na trhu práce (kde to teď už bylo s nulovou nezaměstnaností trochu divné) se objeví šikovní lidé a vzniknou úplně nové příležitosti (pokud chcete motivační pohled, doporučuju Petra Máru). Ale i kdybych si přál věřit, že v dlouhodobém horizontu nás to jako lidstvo posune dopředu, krátkodobě bude pravděpodobně víc těch poražených. A spousta těch porážek bude smutných, nezaviněných, nefér.

Pokud se u vás bude „jen“ šetřit a krátit, nepanikařte. To může být přeci dobré i pro vás, pomůže to soustředit se, udělat si pořádek: Pokud jste na volné noze, tak platí: pryč s tou částí byznysu, co nevydělává; pryč se zbytečnými náklady; pryč s prokrastinací všeho druhu. Horší je to pro zaměstnance, kteří si mohli loni na podzim diktovat požadavky a teď se naopak mohou ocitnout mezi těmi „zbytnými“.

Pokud jste v oboru, který je přímo zasažen, zvažte: Máte možnost vymyslet nějaký rychlý hack? Prodávat poukazy? Rozjet něco online? Dojmout a mobilizovat své věrné zákazníky? Tady budou mít ti, co prodávají osobitost a příběhy, výhodu, ale ta nebude trvat dlouho. Podobně postižených je spousta a pozornost je jen jedna. V prodlužující se krizi pak všichni otupíme a na krachující podniky, které nám byly blízké, si zvykneme, proto se nebojte apelovat na city a požádat o podporu hned, dokud to ještě funguje, brzy může být pozdě.

Současná situace není žádná singularita. Ale dostali jsme se do bodu, z nějž se velmi těžko predikuje další vývoj. Obvyklé proměnné si dělají co chtějí. A v takové situaci podle mě platí poměrně univerzální rady… Udělejte si pořádek v hlavě. Sepište závěť. Přemýšlejte, jestli děláte, co vás naplňuje a jaké máte cíle. Pokud žijete například v režimu „já se teď obětuju pro děti, aby se měly líp než já,“ ale kvůli tomu vám proklouzává jejich dětství mezi prsty, položte si otázku, jestli to je opravdu to, co chcete. Buďte vděční za všechno, co máte a poděkujte všem, kterým jste chtěli poděkovat. Myslete na své rodiče.

Tahle krize možná nastartuje nové, úžasné věci a posune nás všechny dopředu. Ale taky je možné, že zažehne nové, zcela neočekávané konflikty a nahlodá předivo globální společnosti, díky níž jsme se měli tak dobře. A třeba změní i naše vnímání toho, co to vlastně znamená „mít se dobře“. A nebo – za dva roky to bude jen epizoda bez většího významu a nakonec se nestane nic zásadního. Tipovat můžete dle uvážení.

PS: Pokud máte dojem, že světu pomůžete sdílením motivačních výkřiků a hlášek typu „pokud jste říkali, že nemáte čas na cvičení, vzdělávání atd., teď už se nemáte na co vymlouvat“, tak nemáte pravdu. Platí to pro vás? Buďte rádi a pusťte se do toho. Ale je spousta lidí, kteří situaci třeba nenesou tak dobře: bojí se o své blízké, kteří bojují v první linii; jsou třeba obecně úzkostlivější nebo mají jiné psychické obtíže a dnešní situace jim dává hrozně zabrat; vyhodili je z práce a nebo to čekají každou chvíli; musí se starat o jedno nebo víc dětí, k tomu zvládat domácnost i práci, protože jejich šéfové a klienti čekají pořád stoprocentní výkony. A když koukají na všechny ty chytré rady, tak mají jen výčitky, že to nezvládají líp. Obecně kulturu motivačních citátů moc nemusím, ale teď mi leze na nervy dvojnásob.

EDIT 16.4. Recommended reading

Ještě jsem si říkal, že bych mohl doplnit článek o zajímavé odkazy, když už jsem takové množství času strávil jejich prohrabováním. Vybírám jen to, co nebylo retweetované celým českým TW.

  • @aliostad – zajímavý, v UK žijící týpek, který už od února dává dohromady každý den zprávy (oficiální i neoficiální) z Íránu.
  • Začátek března: Business Insider a jejich zpráva o sedmi scénářích, které dali dohromady ekonomové z Australian National University: nejoptimističtější počítal s 15 miliony obětí (z dnešního úhlu pohledu je to samozřejmě celé naprosto mimo).
  • 9. 3. Marian Kechlibar zveřejnil překlad velmi emotivního textu z epicentra italské nákazy – nemocnice v Bergamu. U nás bylo pár případů a obecně se nejspíš nečekala tak silná reakce státu.
  • 10. 3. The Atlantic – Cancel Everything (Atlantic je vůbec super médium, i když ho nijak pravidelně nesleduju a nečtu zas a znova se tam objevím a texty se mi líbí). Ale v USA na zavírání nedošlo. 
  • 12. 3. Katie Porter a naprosto dechberoucí a neuvěřitelná grilovačka v kongresu, kde došlo na veřejný příslib, že test na Covid bude pro Američany zdarma. Video / článek.
  • 13. 3. prof. Ian Donald a jeho TW série vysvětlující britskou strategii (která ovšem byla následně opuštěna)
  • 19. 3. @LukasHenselEcon – zajímavé vlákno na téma karantény po přijezdu z UK do Číny.
  • 22. 3. Moc povedená vizualizace k exponenciálnímu šíření (autor)
  • 26. 3. Čísla v Itálii nesedí (mrtvých je o dost víc) (8.4. totéž pro Španělsko)
  • 3. 4. Dost děsivé vlákno z NYC od @craig_a_spencer
  • 5. 4. Co všechno řekl Trump vs. realita (bylo by to vtipný, kdyby to nebylo strašlivý)
  • 5. 4. Darwin Awards, evangelical edition (CNN)
  • 8. 4. Psycho situace v Ekvádoru (NYT)
  • 9. 4. vizualizace na téma „proč lockdown kvůli o trochu horší chřipce“?
  • 12. 4. velmi zajímavé srovnání UK vs. Irsko

Štítky , , , .Záložka pro permanentní odkaz.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *