:: moje nedělní úlety

sedm let zpátky mi osoba tehdy velmi blízká a důležitá řekla, že je na mě poznat, jaký je den v týdnu: neděle mě nabije a pak se to postupně zhoršuje. přišlo mi to přehnané, a sám bych to nikdy netvrdil, ale může to být dobrý úvod k malé apologetice. aneb proč rád chodím do kostela.

nikdy jsem se necítil misionářem, a nebojte se: nehodlám na tom nic měnit. zároveň jsem nikdy svoji víru nezapíral – vždycky jsem se hlásil k českobratrské církvi evangelické, trpělivě vysvětloval, co že to je za lidi, proč patřím tam, a ne jinam a že mezi námi a katolíky je pár drobných rozdílů. jestli se mi povedlo pár lidem ukázat, že víra a náboženství není totéž, že víra v Boha neznamená popírání evoluce, ani nepřátelství vůči homosexuálům, že nikoliv všem v církvi jde jen o moc a majetek, a že na tom všem možná něco je… pak se mi toho povedlo až až. domnívám se, že není podstatné, jestli je člověk tzv. věřící nebo nevěřící, muslim, žid, buddhista nebo křesťan – jak praví klasik: po ovoci poznáte je. takže nemám zájem nikoho nějak extra přesvědčovat, že zrovna já to vidím jedině správně a proto by měl přijmout moji cestu za jedinou správnou.

přesto když říkám, že jdu v neděli do kostela, hledí na mě skoro všichni docela nechápavě – něco jako „víra, no dobře, ale sám říkáš, že to není o pravidelné docházce a že tam občas klimbáš – tak proč tam vůbec chodit?“ tak tedy: já tam samozřejmě nemusím chodit, dělám to dobrovolně, a rád. baví mě to. i když jsem vlastně docela rád, že nežiju v zemi, kde kdejaký kněžour fušuje do politiky, zdá se mi zároveň děsivé, že hrozně moc lidí se vůbec nějakou formou spirituality / duchovna / ontologie / čehokoliv přesahujícího odmítá zabývat, a prostě jenom vegetuje (sorry, horoskopy do toho nepočítám). myslím, že je velmi užitečné připomínat si, že nás něco přesahuje. v ideálním případě by to mělo lidem pomáhat k pokoře, vstřícnosti k jiným i přírodě a v zásadě i k lepšímu vztahu sama k sobě (je-li řečeno, miluj bližního svého, jako sám sebe, člověk by si měl nejdřív udělat pořádek na vlastním dvorku: nedokážu-li vyjít sám se sebou, jak se mohu chovat dobře k ostatním?). no a protože všechno je stres, a nestíháme, a leccos nevychází – je fajn mít nějakou pravidelnost; čili ty nedělní, ritualizované (a přitom pokaždé trochu jiné) dýchánky nabízí něco jako záchytný bod. moje štěstí, že brno1 je sbor živý, s dvěma hodně odlišnými osobnostmi v čele – takže mě i zajímá, s čím přijdou, rád to poslouchám a rád vidím, že nejsem sám, ale je tam se mnou dalších 200 lidí (i když, co je to na velikost Brna?), a věkový průměr kupodivu není nad 50 let :)

ale jak říkali bratří v taizé: slouží-li to jako načerpání sil, tak hlavní je, aby to pak mělo nějaký efekt „venku“. a to si netroufnu posuzovat. doufám, že se mi to aspoň trochu, aspoň někdy daří. (díky za pozornost. prostě jsem měl potřebu se na tohle téma nějak vypsat; můžu-li poprosit, tak se v případných komentářích zdržte výkřiků „papež je fašista“ a „inkvizice má na svědomí víc lidí než hitler“. o tom jsem nepsal.)