:: adamm má 10 let volební právo

během posledních týdnů se všechno nějak zrychluje, tak možná proto píšu na blog a není to ani čtvrt roku od minulého příspěvku!

tak já vám nevím. poslední dobou mám dojem, že ona obvyklá anestetika přestala zabírat. zase jsem až moc vnímavý – a ani nevím, jestli za to být rád čili nikoliv.

zdá se mi, že na podobné vlně jsem nefrčel ani při nástupu do mBank a přestěhování do Prahy, ale může to být taky jen tím, že člověk věci zapomíná a vypouští. nicméně věci se propojují s až znepokojivou intenzitou a četností a to na všech možných místech. tuhle se ozve někdo, koho jsem dlouho neviděl, támhle na mě vykoukne myšlenka stará několik let, ovšem přetavená do docela nové podoby. kocoviny mají opět metafyzický rozměr a je mi častěji do breku. vrcholy i propady sinusoidy se zvětšily. standardní postupy nezabírají. onehdá jsme vymysleli za večer asi čtyři zásadní záležitosti (a to jsme se původně začali bavit o jiné, vymyšlené téhož dne u oběda).

pracovně se realizuju až až – zdá se, že jsem nasedl do rychlíku, co si to žene docela solidní rychlostí vpřed. psal jsem o tom na ataxo blog, za sebe bych jen dodal, že (zaklepat) mi zatím přijde, že mám netriviální štěstí na kolegy. našel jsem díky nim třeba super místo na fotbálek na Smíchově, které jsem měl vždycky tak nějak po ruce, ba jsem věděl, že existuje, ale nikdy jsem tam nebyl – Shadow Azyl (dříve známé jako Punto Azul). na Tropu jsem se rozjel a mám tam už hromadu recenzí na různé pražské podniky – však se podívejte sami (lépe: přihlašte se a začněte psát svoje!). taky už (pravda, se zpožděním) jsou venku některé články pro Spotted By Locals – mezinárodní projekt, kam místní píšou své neturistické tipy na zajímavá místa. slíbil jsem si, že do konce února jich musím mít 20, tak snad to dotáhnu (mimochodem, moje fotka na SBL se mihla v pořadu fast:track na BBC, haluz veliká!). jinak se pracovně chystám v nějaké blíže neurčené blízké budoucnosti zase jednou do bratislavy. těším se :) ale ještě dřív mě čeká kraťoučký zcela nepracovní výlet do sýrie. slibuju, že vás nebudu otravovat žádnýma fotkama!

v půlce ledna jsme si udělali víkend v římě – a i když yellow hostel nám nepřipadal, že by patřil do top ten party hostels in europe – my jsme si tu party udělali a užili si ji nemálo :) celkově hodnotím výlet jako velmi vydařený: z nechutné zimy do 12°C, během pouhých dvou dnů jsme stihli kdeco (včetně návštěvy záchodů ve vatikánu, spousty italského jídla, mezinárodní družby a tak všelijak) a

byl jsem na slavnostní premiéře filmu Pouta – a ačkoliv se jistě nebude líbit všem, já ho mohu s klidným svědomím plně doporučit. tohle fakt není Hřebejk, ale příběh o tom, jak se člověku přepálí v hlavě pojistka. nejde tady o politiku, a kupodivu ani o prachy nebo moc. jde o spalující touhu zachytit smysl. mně se Antonín moc líbí. mrkněte na trailer a jestli máte možnost, běžte na to. za pozvání na premiéru děkuju Tomášovi Vtípilovi – který to vzdal a už je taky na Facebooku… jakož i pár dalších lidí, o nichž bych se toho nedávno ještě nenadál.

film z úplně jiného konce spektra: Mládí v hajzlu. kdo je zhruba stejného věku co já, dost možná taky podlehl kultovní knížce C.D.Payna a tak vám můžu rovnou říct: ten film je zklamání. měli z toho radši udělat seriál. v tomto názoru mě posiluje fakt, že jsem se začal dívat na seriál Californication a musel si poopravit mínění o tom, co v USA může být v televizi. David Duchovny (ano, já vím, že byste to do něj neřekli) chlastá, mluví sprostě, vcelku otevřeně šuká spousty ženských (včetně šestnáctileté, což by neměl), má writer’s block a je celkově neuvěřitelně sympatický.

spisovatelé… to mě přivádí ke knize, kterou mi doporučil josef šlerka (můj kolega a zadaří-li se, také vedoucí doktorandského projektu – a jinak prostě bedna) a půjčil palo: viktor pelevin – generation p. reklama, drogy a konspirace – takže vlastně všechna moje oblíbená témata a k tomu rusko, z toho logicky vychází zásadní záležitost. úplně jiná kniha se objevila teď nedávno na pulech knihkupectví a mám z ní velkou radost: protože je to první knižní překlad mé sestry :) knížka se jmenuje „kam jedeme, tati„, napsal ji jean-louis fournier a je to jeho vzpomínání na život se dvěma fyzicky i mentálně postiženými syny…

jak jsem psal na posterous, oprášil jsem jeden ze svých nejstarších projektů, music.massage a opravil jsem všechny odkazy, takže archeologové mohou mít radost. z nějakých současnějších hudebních tipů: venku je nová deska Four Tet a Jaga Jazzist, byl jsem na koncertu WWW, 31. března se všichni staří sceneři potkají na Flédě na Autechre a 2. dubna hrají v Akropoli Parov Stelar.

nechutně bílou zimu se snažím nějak strávit, dobré je jen to, že už se aspoň prodlužují dny a jaro tím pádem musí dřív nebo později přijít. obvykle na moje narozeniny kvetou sněženky, tentokrát mám smůlu. takže tak. a jedna dobrá rada na závěr: možná jste už slyšeli, že big brother už je tady (zalgo – he comes!). nemá smysl myslet si, že byste to vyřešili přestěhováním do zemljanky. obrana je mnohem prostější. dávejte toho o sobě ven co nejvíc, buďte kreativní a vymýšlejte si co se do vás vejde. uvědomění si tohoto procesu po pravdě řečeno až tolik neznamená, ale aspoň si užijete víc legrace.

ps: now playing: the who – my generation (original mono version). nic jako moje generace už delší čas neexistuje. poslední nalezená stopa je Čtyřlístek ze stránek strach.cz. a víc už nic.