:: skoro dospělý

Za chvilku mi bude 30 a mám velké plány. Tenhle pravidelný půlroční souhrn mých zážitků jako obvykle zahrnuje extrémní množství odkazů, je to dlouhé, ale doufám, že ne zas až tak nudné.Hm, zase jsem se s tím blogem dostal malinko do skluzu. Víc jak půl roku je pryč, a klidně mě zkuste štípnout, protože to vesměs všechno šlo správným směrem. Možná někteří víte, že jsem se v podstatě odjakživa chtěl odstěhovat k moři – no a z Prahy je první krok Brno. Od září bydlím s Laďkou (a Lucií a Frídou – první je slečna socioložka a druhá kočka) na Jiráskově 1, čili přímo ve středu dění, pár metrů od Čápa, Falku, filozofické fakulty a tak vůbec na dobrém místě – naproti porodnici, kde jsem se před necelými 30 lety narodil.Kvůli několika novinkám pracovního charakteru jsem nakonec pozdržel zveřejnění tohoto příspěvku až na prosinec. Ale teď už to může ven – od ledna budu s H1.cz / Ataxo sice nadále spolupracovat, ale už coby externista. Co to znamená? Jsem teď k mání i pro vás ostatní :) pokud budete chtít poradit, jak by vaše firma mohla fungovat v prapodivném světě sociálních sítí, napsat článek o tom, jak Facebook změní svět nebo budete mít jinou zajímavou pracovní nabídku, od ledna jsem vám k službám. Taky rád pomohu, pokud máte potřebu se s někým propojit, najít správné lidi pro váš dobrý nápad a tak podobně (nevím, jestli si to někdo napsal jako „skill“, ale já znám spoustu lidí z TOP101 na Klábosení osobně). Adam Hrubý (aka Eva Jemná) mi teď pomáhá s vymýšlením mého nového webu, přeci jen jsem si řekl, že by to bylo potřeba, tak se těšte, s čím na vás přijdem. Cíl je prosadit se za hranicemi – viz můj příspěvek na posterous: proč odcházím z H1.cz :) mimochodem, tímhle článkem jsem si ověřil, jak super je odcházet z práce: tolik komentářů, retweetů a „lajků“ jsem snad nikdy nedostal!

Mám už nějaké rozjednané nápadníky (=klienty), chtěl bych se věnovat jen takovým projektům, které mě budou samy o sobě bavit. Jedním z nich možná bude fotografický „deník“ – Week of Life. Idea je prostá: nahrajte týden svého života, devět fotek každý den, sedm dní. Vyberte zemi a povolání a můžete se podívat, jak vypadá týden života na různých místech naší planety. Fascinující!

Horší už je to s mým studiem. Prděl jsem na formality a teď za to pykám. Sice jsem – aspoň podle toho, jak to počítám – svými aktivitami „vydělal“ aspoň 71 kreditů – ale nemám ani jeden, protože jsem nevyplňoval papíry. Vrchol údivu se pak dostavil, když mi paní zodpovědná za zkoušky doktorandů z angličtiny (podotýkám, že jsem svůj kurz učil anglicky) napsala, že mám smůlu, protože jsem nedodal podklady na zkoušku vytištěné. Inu, jiný kraj… Takže mě nakonec vyhodili a já se zkusil odvolat. Uvidíme, co na to pan děkan & pan rektor – zatím je to pořád v procesu.

O prázdninách jsme kromě úžasné výpravy na Island (což najdete rozebrané ve třech dlouhých a nudných příspěvcích, které jsou něco mezi cestopisem a recenzí knížky umění cestovat: 1 – 2 – 3, případně fotky k vidění u Laďky na Picase) už moc necestovali. Měl jsem plán na společnou návštěvu Polska, ale bohužel jsem tam jel nakonec s tátou a ségrou… Na babiččin pohřeb. Její bratr, náš oblíbený prastrýc ji bohužel následoval po pár měsících.

I přes stěhování nejsem v Brně zdaleka tolik, jak bych si přál – ale Žiju Brno! K tomuhle projektu jsem se přichomýtl vcelku pochopitelně, protože téměř všichni z redakčního kolektivu jsou moji známí a kamarádi. Měl jsem radost, když jsem je mohl pomoci nominovat na Křišťálovou lupu. Hlavní hybatel téhle akce, Michal Kašpárek, má u mě ale velké plus i za senzační Poznej Brno. Vynikající byla akce 11.11., kdy jsme nejlepšímu brněnskému primátorovi na světě přivezli monumentální sochu jeho samého (při tom se četly zdravice a básně, spontánní nadšení jásajících obyvatel, sochu jsem táhl s Timem a celkově super). Pomohlo mi to také k osobnímu seznámení se s Matějem Hollanem, což stálo za to. Jeho Mapy hazardu byly také nominovány na Křišťálovku za to, že pomáhají patologickým gamblerům rychle se zorientovat v neznámém prostředí :) Pokud vám není jasné, co to má celé znamenat – sepsal jsem to pro vás na Mediáři: Žít Brno – nejúspěšnější startup roku.

Ani tentokrát nemohou chybět tipy na zajímavé objevy po všech stránkách… Sice jsem nedokoukal ty minule zmiňované seriály, ale můžu doporučit další :) Je to jednak crazy partička provozující bar ve Philadelphii – It’s always sunny in Philadelphia a potom jsem myslím ještě nedoporučoval kreslené Ugly Americans. Pro všechny zlé, necitlivé až zvrácené jedince je tady potom Superjail, proti kterému je Itchy a Scretchy absolutně mírumilovná podivaná bez jakékoliv známky násilí.

Po všech přednáškách o tom, jak mám rád knihovny jsem si logicky musel obnovit průkazku v KJM (v památníku je opět dvojice mých nejoblíbenějších knihovnic!) a půjčil jsem si knížku, kterou jsme předtím dokonce dvakrát koupili jako dárek k narozeninám – Neobyčejný čtenář je o britské královně a knihách :) Moc příjemné čtení. Z úplně jiného soudku je literatura spíše odborná – pod vlivem současných událostí (mimochodem, přes počáteční skepsi musím říct, že Česká pozice patří k tomu lepšímu z české žurnalistiky) jsem si půjčil knihu Kolapsy složitých společností. Není to žádná limonáda a autor se očividně snaží dokázat, že toho načetl fakt hodně, taky je to už stará vesta (rok vydání 1988) – ale jeho závěry mi přijdou docela validní. Více o knize napsal třeba Irigi. V nakladatelství Academia teď vyšla původní česká publikace na podobné téma – Kolaps a regenerace: cesty civilizací a kultur, takže se výhledově chystám i na ni.

Taky jsem přečetl Ekonomii dobra a zla – a jako… budiž. Musím říct, že by to mělo být buď víc do hloubky nebo kratší, za mě taková řídká kaše. Zajímavá, ale ne až taková bomba, jak jsem čekal :)

Díky přednášce o blogování (spolu s Jirkou Vaňkem, autorem knihy Sebedrás a spoluautorem blogu 1000 věcí, co mě serou) jsem se letos poprvé podíval na Mezinárodní festival dokumentárních filmů Jihlava. Nikdy jsem pořádně v Jihlavě nebyl, ale festivalová atmosféra (s brněnskou kru a Michalem Stašou) mě dost bavila. Neviděl jsem moc filmů, ale přesto jsem odjížděl docela nadšený. Moje oblíbené téma – micronations – ve velmi podařeném snímku Empire Me!, to byl páteční festivalový večer. V sobotu jsem si dal festival aspoň jeden den naplno: Venku – dokument o lidech, kteří se vrací z vězení (a podle mě samotný fakt, že jsou ve filmu, mohl pomoci k tomu, aby se do vězení nevrátili). Dokumentaristické reality show – tak nepodobné, jak to jen jde. Nejdřiv britští poslanci, které filmaři poslali mezi nejchudší (první díl vypadal fakt zajímavě), proti tomu pak americká smetánka, konkrétně The Real Housewives of New York. Ostatní byli z „opravdových manželek“ upřímně rozhořčení, já v podstatě nadšený: jasně, vypadaly děsně dementně, rozhazovaly neuvěřitelné sumy peněz a ač opravdové, vypadaly jak z telenovely. Ale však přeci – o to šlo!? Já si tohle panoptikum skutečně užil. Na závěr dne pak Bengálský detektiv – jako příprava na chystanou návštěvu Indie (letíme v lednu!) docela drsné. A pak velká party :)

Kupodivu jsem se i jinak dostal párkrát i do kina – moje tipy: Lovci hlav (podle knížky od Jo Nesbø) – super černá komedie / detektivka, která se tak trochu „zvrhne“. Potěšil i poslední Woody Allen – Půlnoc v Paříži je pro Allenovy fanoušky, milovníky Paříže a nostalgiky jasná volba. Pro romantiky a zejména pro ty, které tak jako mě dostala knižní předloha, nelze než doporučit i Norské dřevo. Ačkoliv film zdá se řadu lidí zklamal, já byl příjemně překvapný, že se to povedlo vůbec zfilmovat a ještě s takovou věrností vůči předloze (ale je pravda, že jsem se s hlavním hrdinou už nedokázal ztotožnit – holt už mi není 22 a nemám tak často depky). Za to zklamáním roku pro mě byl Alois Nebel. A nakonec jeden krátký film – Robin Kvapil vyhrál soutěž „Udělej film za 48 hodin na zadaná klíčová slova“ s parádním politickým krátkým filmem: Tahle země není pro mladý.

Podzim tradičně znamená taky inflaci všelijakých konferencí a večírků. Na TEDxu Brno jsem měl malinký podíl díky tomu, že jsem byl v porotě vybírající brněnský Počin roku (v trojici vítězů se potkaly již zmiňované Mapy hazardu s dvěma architektonickými počiny – Městské zásahy a Brněnský architektonický manuál, oboje doporučuju k zevrubnému prozkoumání). Samotný TEDx (výborně zorganizovaný) mi nepřišel tak „wow“ jako loňský, ale některé prezentace mě dostaly – nejvíc asi MUDr. Brázdová a její doporučení pro zájemce o expertní humanitární mise po světě.

I letos jsem mluvil (malinko) na Infokonu – konferenci knihovníků, kde jsou představovány zajímavé studentské projekty, letos ji ještě předcházel knihovnický hackathon, za jediný den vzniklo sedm zajímavých aplikací včetně mobilní aplikace pro knihovnu v Poličce nebo aplikace mixující geo-caching a knihotoč. Svoje – aktuálně nepříliš úspěšné, protože se mi povedlo být vyhozen – studium Informační vědy jsem také podpořil účastí na konferenci Informační ekologie (tam jsem se mihnul ale jen na chvíli) v Bratislavě. Přednášku z brněnského Barcampu o tom, proč není správné lhát a že firmy by se měly chovat v sociálních sítích slušně, si můžete sami pustit. Ke shlédnutí doporučuju také tzv. Ignite talks z Google Developer Day (tam jsem nebyl). Ten první je od Josefa Šlerky a myslím, že dobře vystihuje, proč se zrovna on umístil na druhém místě v soutěži Křišťálová Lupa, kategorie Osobnost českého internetu. Na Lupě to vůbec byla legrace – Jirka Vaněk svou kategorii vyhrál, Josef, Žít Brno a Machinarium byli na druhých místech. Party si narozdíl od té loňské pamatuju až do konce, ale stejně mi bylo druhý den fest blbě.

Dvě těžko srovnatelné (a přeci něčím podobné) konference se konaly těsně po sobě: nejprve brněnské Library Marketing Tuesday a krátce poté pražské WebExpo. První ukázala, že KISK / PARTSIP je prostě opravdu vynikající (proto tam taky učím a vymýšlím se studenty Geomuni!). Dobré přednášky, super řečníci, angažované publikum. Komentář, že LMT přineslo stejné speakery jako WebExpo, mělo lepší catering a bylo zadarmo je ovšem trochu zavádějící. Letošní Webexpo musím pochválit – z řečníků jsem měl velmi dobrý pocit (speciálně Design Hall mě hodně bavil) a i ten následný networking je prostě na vysoké úrovni.

Abych nezapomněl na hudební tipy: není jich tentokrát moc, ale zase jsou to samé srdcovky. Kupodivu z Respektu (od Pavla Turka z Rádia Wave, které tímto beru na milost) je ten první – všichni hipsteři poslouchají novou vlnu pojmenovanou „chillwave“. Obzvláště povedená je pak deska Within and Without od nezaměstnaného amerického knihovníka tvořícího pod nickem Washed Out. Loňský hit, který si mě našel až letos – neosixties v podání kalifornských slaďoušů The Morning Benders. Speciálně doporučuji písničku Excuses nebo cover hitovky Lovefool. Byli jsme s Laďkou taky na koncertu Belleruche + Floex, oboje senzační, Floexovo nové album Zorya si můžete hezky celé poslechnout na SoundCloudu. A ještě jeden geniální kousek: můj oblíbený mash-upista Kutiman vytvořil úžasný klip Thru Jerusalem. Byl jsem z něj úplně vedle.

No a na závěr ještě update k mému osobnímu životu – Laďka měla před pár dny narozeniny. Dlouho jsem dumal, co bych jí tak dal, nakonec jsem na to ale přišel: poprosil jsem svou úspěšnou sestru (už taky „magor“ a krom toho oblíbená šperkařka), aby mi vyrobila prsten. Snubní :) a pak jsme to vyrazili oslavit do Budapešti.

Tož tak. Těším se na vás i v roce 2012, snad si ten konec světa pořádně užijeme.