Večery pod lampou pro apokalyptiky / Evenings for apocalyptics
(czech version below)
Do you know the feeling, that the author isn’t that bad after all, but he was a bit lazy when writing? And he tries to look cool, because he surfs the wave of a fancy topic, one can mention in blurbs. Unfortunately – that’s the very case of Antti Tuomainen and his book Healer.
My review features spoilers and I’m not sorry about it since I don’t recommend you to go and buy the book anyway. But you were warned. OK – so what bothers me about the book? It’s more than anything else the shocking improbability of the whole plot. Many of the twists are set by accident which works much like „deus ex machina“. The main character just enters the pub – and voila, the bartender is villain’s main partner in crime (and starts to panic in a silly way). He wants to enter the house where the villain lived – and wow, an old lady invites him over to tell him many important details, because she thought he’s the guy to repair her TV set. The fact that his life is saved twice in two days by a Moroccan taxi driver is – compared with other events – almost logical. You are probably lost by now – so what is it all about? The main guy, Tapani Lehtinen (poet – whose source of income in a world falling apart is unknown, savings are mentioned vaguely though inflation would probably destroy them quickly) lost his wife. She’s gone for less than 24 hours, but to them it’s very strange so he starts to search for her. His Johanna is a journalist working on a case of a serial killer that calls himself Healer and murders families of the most rich guys whom he blames for the ecological disaster that is destroying the planet.
Anti Tuomainen (photo by Toni Härkönen)
And here I was disappointed most. One of the reasons I wanted this book was the setting – I fancy these bad case scenarios, dying Earth and so on. And what we have here? The apocalypse in Finnish style has three major signs: 1] it rains for half a year without a break 2] all the rich people try to escape to the North of the country or to Norway (why? why by train? what are they going to do there?) 3] immigrants from the South invade Finland. But there’s almost nothing about what has happened, what is going to happen or anything.
The fact that the police is slow and can’t solve anything would be ok. But how come, that Tapani (who is – as we see – a bit slow) can in a day or two find out everything about the Killer AND track him, while his clever wife wasn’t able to realize it though it was her ex-boyfriend whom she knew very well? And yet another twist in the form of a letter by her colleague photographer who always wanted her and help the Healer to kidnap her (and btw. if Tapani starts with opening his wife’s mailbox, he would go solely after the photographer from the start and wouldn’t investigate anything about the Healer) – that’s just pure „WTF mate“? And it’s simply pushing too much on the emotions. Our poet always blather about his wife and how they write cute messages to each other every few hours and he wrote poets for her… And in the end, he manages to find her – just so he can in the epilogue (few months later when the villain appears again) plan their joint suicide. Well well. For Emos this is still not enough on the Emo side, for all others is too much Emo. I can go along with the claim that we should be happy for what we have and I agree there’s quite a chance that in ten years it could be much worse. But that’s not enough for a great crime story. I can live with even really strange turns and twists in the plot (basically, that’s quite normal in many crime stories), but this was rather boring and linear – and unbelievable at the same time. Maybe I expected too much, but how this could have won a Finnish price for best crime novel – I have no idea. One good point: it’s quite short. The book is published in CZ by Kniha Zlín publishing whom I thank for the reading copy and I wish them it’s just me who doesn’t like it. And I hope it’s not the last reading copy I have from them :)—-
Znáte ten pocit, když máte dojem, že spisovatel vlastně není úplně špatný, ale odvede odfláknutou práci? A ještě se tváří bůhví jak chytře, protože do svého příběhu narouboval módní téma, takže se s ním dá dobře operovat v blurbech. Bohužel – přesně tak na mě působí detektivka / doják Léčitel od finského autora Anttiho Tuomainenena.
Recenze obsahuje spoilery, za což se neomlouvám, protože vám to stejně nedoporučuju ke koupi. Ale varoval jsem vás. A teď už postupně – co mě vlastně na knize vadilo? Je to jednak nepravděpodobnost celé zápletky, kdy se hrdinovi daří vše rozplétat jen souhrou extrémních náhod, které ani nelze dějově ospravedlnit. Stačí, aby vlezl do hospody – a buch, výčepního tam dělá padouchův komplic. Přijde k domu – a lup, na kafe ho pozve paní, která mu vyklopí o padouchovi hromadu informací, protože si zrovna zavolala opraváře televizí a myslí si, že je to on. Že mu dvakrát zachrání život hodný marocký taxikář je oproti tomu v podstatě logická věc.
O co vlastně jde? Hlavní hrdina Tapani Lehtinen (básník – o jehož zdroji prostředků v krachujícím světě se mlčí, jsou zmíněny úspory – je zvláštní, že v dané situaci nedošlo k inflaci) má nezvěstnou ženu (pár hodin), panikaří a vydá se ji hledat. Jeho Johanna je novinářka, jež se snaží rozkrýt pozadí vražd průmyslových magnátů a jejich rodin, které páchá šílenec s pseudonymem Léčitel, který je tak trestá za jejich podíl v ekologicko-společenské katastrofě, do které se propadá celý svět. A k tomu směřuje má snad největší výtka. Ke knize mě nalákalo právě „apokalyptické“ prostředí, které ovšem v podání autora znamená jen tři věci: pořád prší, Finové se stěhují od moře na sever (proč? proč vlakem? co tam budou dělat?) a přistěhovalci naopak do Finska. Nikde žádné vysvětlení proč, co nebo jak. Prostě „se to“ nějak pokazilo – ani to zde v zásadě není vysvětleno. Škoda.
Ačkoliv neschopnost policie by byla ještě vysvětlitelná, tak skutečnost, že hlavní hrdina (oproti své ženě podle všeho trochu ňouma) velmi rychle pozná, kdo je Léčitel – a jeho žena to očividně netušila, i když to byl její bývalý přítel – už je přitažená za vlasy. Konstrukce únosu, kde je do věci zapleten ještě zamilovaný kolega fotograf už je pak na čisté WTF (a hlavně, kdyby Tapani jako první logický krok udělal to, že si otevře mailovou schránku své ženy – což nakonec po dvou dnech stejně udělá – od začátku by pátral úplně jiným směrem).
A hraje se na city – náš básník neustále básní o své ženě, o tom, jak si píšou po letech manželství co pár hodin něžné smsky a nakonec se mu ji samozřejmě podaří zachránít. Jen aby v epilogu o pár měsíců později mohl (po dopisu od znovu se objevivšího zlosyna-ekoteroristy) chystat společnou sebevraždu.
Inu, nevím. Pro emaře to bude asi ještě pořád málo emo – ale pro ostatní rozhodně až moc. Můžu se ztotožnit s hlubokou myšlenkou, že bychom si měli vážit dobrého bydla a souhlasím, že je velice pravděpodobné, že to za deset let může na světě vypadat celkově o dost hůř. Ale tyhle ingredience pro přípravu kvalitní detektivky bohužel vůbec nestačí. Nevadí mi ani krkolomné zápletky, pokud mám dojem, že by to tak „mohlo být“ – ale tohle bylo v podstatě lineární, nenápadité a tak trochu nuda – a to přesto, že se vše odehraje během několika dnů. Možná svou roli sehrálo i přemrštěné očekávání – ale prostě pro mě je tohle „limonáda“, která příliš nepřesvědčuje ani v kategorii „večery pod lampou“. Jak to mohlo dostat cenu za finskou detektivku roku, mi upřímně řečeno vůbec není jasné. Jediná výhoda? Není to žádná bichle, takže to přečtete rychle. A možná vám bude líto světa, který se řítí rychlým tempem do záhuby. Léčitele vydalo nakladatelství Kniha Zlín (najdete tam i další, vesměs příznivější recenze), kterému tímto děkuji za reading copy (v elektronické podobě – moje první knížka přečtená na Kindlu, joj!) a doufám, že jsem jen výjimečný škarohlíd a kniha i tak půjde na dračku. a že mi jako recenzentovi i nadále zachovají přízeň :)