(česká verze níže)
It has been more than two weeks – which is just about the time for me to finally get (while travelling in the train, off-line) to articles I store as „to-read“ – since I found the Techcrunch article by Michael Arrington titled „Reputation is dead„. The provocative title has actually little to do with the main idea of the article, but it’s catchy, so I understand its use. Michael argues people are too concerned about their (or their companies’) reputation issues.
The truth is, that some cases showed us well the power of social media that can spread gossips with the speed of a wild-fire. But as the internet speeds up the information turn-over, one shall maybe really ask – are those micro-crises which we face really so important? If you get into Twitter caused flamewar or something similar, it can really be caused by silly reasons (remember the Motrin ad and the Twitter rant that followed?) and while I often oppose „conspiracy theories“ when managers claim negative feedback as acts of competitors’ PR agencies, sometimes even this scenario might be true (I already went through such an experience myself when in mBank). One of my colleagues in mBank comforted me in moments when I believed the crisis is really bad and said: I remember our systems in my previous job were offline for more than two months and we panicked completely – but our boss said: people forget. And even though I usually blame companies for not paying attention to conversations about them – the extreme opposite approach – to be too scared to step into the social media because it might get you into troubles, that shows you overestimate the impact. You are allowed to make mistakes, you just need to respond reasonably and quickly!
The same stuff applies to each individual too. So if you fear the photo of you smoking bong or lying naked with your body covered with vulgar pictures drawn by your drunken friends are going to ruin your professional career – do not. I believe generally everyone knows that there’s such a photo of him – and if these will start to appear more often, their potential to actually make any damage will diminish (unless it’s some really bad stuff). I have been in a bit different situation then the others – since my surname is so rare, at one time about 95% results on Google when searching for „Zbiejczuk“ were pages mentioning me, my profiles, comments etc. I was really active on-line and people that might hire me or want me to write for them were used to look for information on-line as well. And thus I know I shall be open – since what I say could be easily checked. I came to realize how true the motto is: „Tell the truth, it’s easier to remember!“
(this is an old picture from march 06 trip to bucarest, me and lp fish – stará fotka z výletu do bukurešti v březnu 06)
Před časem jsem četl článek Micheala Arringtona Reputace je mrtvá. Provokativní titulek je pravda poněkud zavádějící, ale chápu, že funguje :) Michael tvrdí, že lidé i společnosti se až zbytečně zabývají problémy s reputací.
Je samozřejmě pravda, že existuje řada případů z praxe, kdy sociální média ukázala svou sílu a dala drbům křídla – a ty způsobí na první pohled šílenou krizi. Speciálně, pokud se jim firma nepostaví zpříma. Ale i slavné příklady takových kauz s odstupem času ukazují, že reálný dopad bývá někdy menší, než se zdá (lidem propagujícím on-line marketing, zejména). I u nás je známá kauza Motrin (rozčilené matky, které byly pohoršeny reklamou na prášek proti bolesti) nebo zámků Kryptonite (ve článku ve Strategii uvedeno jako příklad nezvládnutí krizové komunikace v on-line prostředí) – ale není to náhodou trochu jinak? Motrin se prodává samozřejmě vesele dál a interview s PR manažerkou Kryptonite ukazuje, že jde o nafouknutou bublinu (která se navíc do značné míry nezakládá na pravdě, protože firma reagovala relativně rychle a o problému věděla od začátku). A ačkoliv trávím dost času vyvracením konspiračních teorií, kdy se management obává, že konkurence bude zneužívat sociální média pro nefér útoky, sám jsem něco podobného zažil v mBank, kdy se do nás opřela „stážistka“ píšící z počítačů jedné reklamní agentury. Když jsem občas byl nešťastný z desítek negativních příspěvků, uklidňoval mě jeden z mých kolegů a opakoval historku ze svého předchozího zaměstnání, kdy jim několik měsíců nefungovala v podstatě nic a jejich tehdejší hlavní šéf chodil klidně mezi panikařícími manažery, co si rvali vlasy z hlavy a říkal: to nic, lidi zapomenou. Jakkoliv obvykle kritizuji firmy, že nedávají pozor, co si o nich vrabci štěbetají on-line, opačný extrém, kdy se hodiny bádá nad odpovědí na jeden negativní komentář, to je snad ještě horší (tedy, ještě je tu nejhorší varianta – z tohoto důvodu se nezapojit vůbec). Na problémy je třeba reagovat (a stávají se všem), ale je třeba jim přikládat odpovídající důležitost. Totéž podle mého názoru platí i pro jednotlivce. Takže pokud se bojíte, že fotka s jointem nebo v nějaké neuvěřitelné vykalenosti na univerzitním večírku může zlikvidovat vaši kariéru – nebojte se. Jak jich bude přibývat, tak se bude nakonec dát vytáhnout něco na každého a ruku na srdce – asi všichni máme nějaké ty excesy za sebou a tím, jak bude mnohem snazší je najít, bude logicky klesat i jejich závažnost, speciálně pokud to nebude něco reálně odporného (zneužívání dětí, týrání zvířat a podobně). Já o tom něco vím i proto, že díky svému příjmení si na podobné věci dávám pozor delší dobu – pořád je velká většina výsledků vyhledávání „zbiejczuk“ spojená se mnou a moji případní zaměstnavatelé, kolegové či obchodní partneři patří mezi lidi, kteří si druhé na netu „progooglí“. A tak vím, že je lepší být otevřený a nehrát si na někoho, kým nejsem. Ono by to stejně prasklo. A proto se snažím držet pravidla: „Říkejte pravdu, líp se to pamatuje!“
to platí i pro nepriznane homosexualy, z vlastni zkusenosti :D